V rámci projektu ministerstva školství nazvaného UNIV 3 – podpora procesu uznávání, jehož cílem je zkvalitnit systém rekvalifikací v ČR a modernizovat akreditační proces, se uskutečnilo pilotní ověřování programu dalšího vzdělávání Autolakýrník – přípravář (23-018-H).

Neformální aktivity mezi SOŠ a SOU, Hradec Králové, Vocelova 1338 a společností IVECO Czech Republic, a. s. výrobní závod Vysoké Mýto tak vyústily v konkrétní spolupráci. Do pilotního programu bylo zařazeno 20 pracovníků, kteří dne 16. 9. 2013 zahájili výuku. Pod vedením zkušených pracovníků školy, Václava Havla a Ing. Václava Nepokoje, se ve 120 vyučovacích hodinách (28 hodin teorie, 92 hodin praxe) naučili, případně si doplnili, odborné znalosti a dovednosti tak, aby u zkoušek pro získání profesní kvalifikace Autolakýrník – přípravář prospěli. Kurz byl v mnoha případech unikátní. Účastníci již měli zkušenosti s prací autolakýrníka – přípraváře, neboť velká většina z nich přímo v lakovně pracuje. Svojí prací v kurzu zároveň napomohli výrobě, neboť např. maskování, příprava povrchu karoserie, aplikace podkladových nátěrových hmot či oprava lakovaných povrchů probíhala na dílech určených pro montáž autobusů. Do kurzu bylo zařazeno čtrnáct mužů a šest žen s různým dosaženým vzděláním – základním, středním i jedním vysokoškolským s titulem Mgr. Účastníci kurzu pocházeli z pěti zemí, z ČR, Slovenska, Polska, Ruska, ale dokonce i z Iráku. I přesto spolu navázali velmi úzké, kolegiální vztahy, vzájemně si pomáhali, podporovali se a práce jim šla od ruky. To se nakonec potvrdilo jak při zkouškách „nanečisto“ při zakončení kurzu, tak i 23. a 24. října 2013, kdy za přítomnosti RNDr. Jany Čermákové a Ing. Michala Horáčka z ministerstva průmyslu a obchodu ČR, kteří průběh zkoušek kontrolovali, získali všichni zúčastnění osvědčení o profesní kvalifikaci Autolakýrník – přípravář (23-018-H).

Příběh první – Hadil

Hadil Alisa se narodila 31. 12. 1991 v Basře, což je druhé největší město v Iráku, její dětství ale moc šťastné nebylo. Dne 20. března 2003 vtrhla vojska asi 40 zemí vedených USA do Iráku s cílem svrhnout autoritativní režim Saddáma Husajna, jehož spojenci podezírali, že vlastní zakázané zbraně hromadného ničení. I když se proti válce postavilo mnoho předních světových politiků např. Kofi Annan, Jacques Chirac či Gerhard Schröder a označili ji za ilegální, válka pokračovala a přinesla smrt a utrpení miliónům lidí. Uvádí se, že do června 2006 jich zahynulo 650 tisíc, 2 milióny lidí se stalo uprchlíky ve vlastní zemi, a přibližně dva milióny lidí uprchlo do zahraničí.

Hadil

Jednou z těch dvou milionů, kterým se podařilo utéct z válkou zužovaného Iráku je i Hadil, která zemi opustila společně s rodiči a se svojí sestrou. Jejich cesta směřovala do Evropy, kam následovali své příbuzné, kteří se usídlili v Dánsku, Holandsku a v Německu. Osud tomu však chtěl, že jejich cesta skončila nakonec v České republice. Tři roky rodina žila v uprchlických táborech Vyšní Lhoty, Zastávka u Brna a Bělá pod Bezdězem. Život v uprchlickém táboře není rozhodně žádná procházka růžovým sadem, celé dny se nesou ve znamení čekání a zase jen čekání na získání azylu. Nikde jinde než v uprchlickém táboře nenajdete tolik národností a nikde jinde se za vás nemodlí tolik křesťanů, buddhistů, hinduistů, muslimů … A tak zatímco dospělí propadají smutku a depresi, děti jsou přece jen šťastnější, mohou si hrát, kamarádit se a dlouhý čas jim přece jen plyne rychleji. Hadil se rychle naučila česky, ale také rusky – hrála si s čečenskými dětmi, z domova uměla anglicky, persky, pochytila i základy dalších jazyků, neboť děti si vždy vzájemně porozumí. Její rodiče na tom byli o poznání hůře, česky se bohužel nenaučili dodnes. Žádost o azyl byla po čase českými úřady kladně vyřízena a rodina se dostala do Vysokého Mýta. Hadil bez problémů ukončila základní školu a v roce 2009 nastoupila do Pardubic do učebního oboru kuchař – číšník. Finanční problémy rodiny se však prohlubovaly, otec ani matka práci nezískali a každodenní dojíždění dcery do Pardubic bylo pro ně příliš drahé, a tak se Hadil ještě v prvním ročníku rozhodla školu opustit. Velmi usilovně se snažila získat zaměstnání, a pomoci tak sobě a své rodině v nelehké situaci. Krátkodobě pracovala v místním baru, následně prodávala po České republice kebab, stálé však vytoužené zaměstnání nezískala. Světýlko na konci tunelu se objevilo v srpnu 2013, když jí její přítel doporučil, aby se ucházela prostřednictvím agentury o práci v IVECO a. s. Štěstí se na ní konečně usmálo a Hadil získala zaměstnání. Život se jí zdál najednou hezčí o to více, když se dověděla, že může zadarmo nastoupit do kurzu a získat osvědčení o získání profesní kvalifikace Autolakýrník – přípravář.

Možná si ani neuvědomujeme, jak získání práce, zejména pro člověka, jako je Hadil, může vést k optimističtějšímu vnímání světa. Když se Hadil od vedoucího lakovny dověděla, že má možnost nastoupit do zmíněného kurzu, neváhala ani okamžik. Vyplnila přihlášku, s obavami ale čekala, zda kurz bude moci navštěvovat, neboť poptávka převyšovala nabídku. Dočkala se a věřila, že úspěšné absolvování kurzu a získání profesní kvalifikace jí zajistí trvalé zaměstnání. Její očekávání se začalo naplňovat. Zopakovala si dovednosti, které již znala, získala nové návyky a naučila se také mnoho nového. Snažila se pochytit vše, co jí lektoři ať v teorii či v praxi předávali. Byla velmi pozorná, pokud něco neuměla nebo něčemu neporozuměla, spolupracovníci jí rádi pomohli. S uznáním též mluví o panu Václavu Havlovi – lektorovi odborného výcviku, který ji vždy rád a ochotně pomohl, poradil či předvedl, jak má při práci postupovat. Kurz byl velmi dobře připraven a organizován, každý účastník měl k dispozici vše, co k úspěšnému absolvování bylo potřeba. Ojedinělé problémy byly velmi rychle odstraněny. Zaměstnavatel měl pro účastníky kurzu pochopení, a tak až na malé výjimky, jim přizpůsobil i pracovní dobu a směny. I tak ale volného času Hadil mnoho neměla, ale cíle – tedy úspěšné absolvování kurzu a získání osvědčení o profesní kvalifikaci Autolakýrník – přípravář, chtěla za každou cenu dosáhnout. Podporu měla jak ve svých rodičích, tak i u svého přítele.

Přiblížil se den zkoušek a trému a nervozitu se zejména u účastnic kurzu rozptýlit nepodařilo. Mužské zastoupení to nějak přestálo, ale na účastnicích včetně Hadil byla znát značná nervozita. Nakonec však vše dobře dopadlo a zkoušky Hadil bez problémů zvládla. A jak se na celý kurz, vše kolem něho a zkoušky dívá sama?

„ Byla jsem velmi ráda, že jsem se mohla kurzu zúčastnit, v podstatě splnil má očekávání, i když jsem si myslela, že třeba broušení mohlo být méně, pořád jsme to dělali i v práci. Třeba mohlo být více stříkání, to bych se ráda více naučila, ale jinak se mi vše zdálo docela lehké. Myslela jsem si, že teorie bude nuda, ale i tam jsem se dověděla dost nového. Bezvadní byli jak lektoři, pan Havel i pan Nepokoj, tak i všichni, kteří kolem kurzu něco dělali. Při zkouškách jsem skutečně měla trému, zrovna nebylo příjemné, když mi někdo stále stál za zády, či mě pozoroval. Jsem ráda, že jsem vše zvládla, ale jen mám strach, že ani osvědčení mi nepomůže udržet si práci. Mluví se o tom, že po Novém roce se zase začne dělat jen 10 autobusů denně, a já jsem pořád jen agenturní pracovnice.“

Sympatické, černovlasé dívce, s krásnýma, ale smutnýma očima, přejeme hlavně hodně zdraví a ať jí život připraví více radosti než doposud.

 

Příběh druhý – Káťa

Když se připravovaly přihlášky k pilotnímu ověřování profesní kvalifikace Autolakýrník – přípravář (23-018-H), zaujala kromě Hadil i přihláška, na níž stálo – Mgr. Jekatěrina Kramčanina. Proč se vysokoškolačka z Ruska s vystudovaným oborem sociální pedagogika a psychologie uchází o místo v kurzu, aby získala profesní kvalifikaci autolakýrník? Proč nepracuje ve svém oboru? Odpovědi poskytla sama Káťa, mladá, sympatická maminka pětiletého synka Staníka.

Katka

Narodila se 30. srpna 1979 v sedmisettisícovém městě Krasnodaru ležícím na jihu evropské části Ruské federace, mezi Rostovem na Donu a pobřežím Černého moře. Městem protéká řeka Kubáň, podle níž je nazvána i celá oblast.

Káťa vystudovala na vysoké škole obor sociální pedagogika a psychologie. Po skončení studia pracovala jeden rok na vysoké škole jako pomocná vědecká síla, následně dva roky působila jako sociální pedagožka na gymnáziu v Krasnodaru. Zabývala se sociálně patologickými jevy mezi žáky gymnázia, mezilidskými vztahy a prevencí kriminality. Káťa společně se svým manželem opustila Krasnodar v roce 2007, kdy odešli do České republiky, konkrétně do Vysokého Mýta, kde se jim narodil syn Stanislav. Káťa s ním byla čtyři roky na mateřské dovolené, naučila se dobře česky a snažila se o uznání svého diplomu získaného v Rusku. Nostrifikaci ji nakonec udělila Univerzita Karlova až nyní, tedy v roce 2013. Když Káťe končila mateřská dovolená, snažila se získat jakékoliv zaměstnání, dlouho se jí to však nedařilo. Byla nahlášena na úřadu práce, pracovala pouze příležitostně a hledala práci prostřednictvím agentury. Štěstí se na ni usmálo až letos, kdy začala pracovat v lakovně IVECO, a.s. Vysoké Mýto. Optimismus u ní vyvolala i možnost zvýšit si kvalifikaci prostřednictvím kurzu v rámci projektu UNIV 3. Když jí zaměstnavatel nabídl, aby kurz a následně i zkoušky absolvovala, po poradě s manželem se přihlásila. Věděla, že čím víc člověk zná a umí, tím lepší může mít uplatnění na trhu práce. Na otázku, zda jí nevadí jako vysokoškolačce s úplně jiným vzděláním práce v lakovně, s úsměvem sdělila:

“ Ženy v Rusku dělají vše, co je potřeba, a já budu mít možnost pracovat.“

Před zahájením kurzu bylo nutno splnit některé formality, třeba naučit se napsat životopis. Do toho se Kátě moc nechtělo, i když česky mluví dobře, s pravopisem, jak sama říkala, to ještě není ono. Přivítala, když se podrobně dověděla, co jí v kurzu čeká, jak bude organizován, co bude požadováno při zkouškách, ale i to, že následně si může udělat i zkoušku pro získání osvědčení o profesní kvalifikaci. Na rozdíl od dalších účastníků se ale netajila tím, že někdy v budoucnu by se chtěla vrátit ke své původní profesi.

„Nevím, nevím, zda se mi to někdy podaří, ale když to nevyjde, budu moci uplatnit znalosti získané v kurzu v zaměstnání jako autolakýrník.“

Ráda by si proto kvalifikaci ještě prohloubila a získala osvědčení pro profesní kvalifikaci autolakýrník – finální povrchová úprava, aby tím zvýšila své šance na udržení si stávajícího zaměstnání. Kurz splnil její očekávání, na nic si nestěžovala, vystupovala velmi skromně. Byla vděčná za pomoc svých kolegů, mimochodem velmi se jí líbila „parta“, která se v kurzu utvořila. Chválila oba lektory, jak pana Havla, tak i pana Nepokoje, na nichž oceňovala jejich vstřícnost, ochotu, odbornost a lidský přístup ke každému účastníkovi kurzu. Oceňovala i přístup vedoucího lakovny pana Ing. Beránka, který účastníkům kurzu vycházel ve všem vstříc, upravoval směny i pracovní dobu. I tak to ale neměla nijak lehké. Zaměstnání, kurz, doma pětiletý syn, manžel v zaměstnání v Praze, na záliby a koníčky ji nezbýval čas. Musela si zajistit hlídání syna, zorganizovat čas tak, aby vše zvládla. Zároveň však byla vždy velmi klidná a optimisticky naladěná. Jednou také prohlásila:

“ Vy Češi jste pořád s něčím nespokojeni, jinde jsou na tom hůř.“

Při hodnocení kurzu by téměř nic neměnila, „snad mohl být trošku kratší, hodně činností již uměla z práce. Jak také sama uvádí, před zkouškou se bála, měla trému, že zkoušku neudělá. Nakonec však po jejím úspěšném absolvování se jí až tak těžká nezdála. Zkušenosti ze zkoušky „nanečisto“ po absolvování kurzu jí pomohly i při zkouškách pro získání profesní kvalifikace Autolakýrník – přípravář, které s úspěchem absolvovala. Moc Kátě přejeme, aby si stávající práci udržela a v budoucnu se vrátila i do školství.

Na úplný závěr vyjádření pana Ing. Jana Beránka, vedoucího lakovny:

„IVECO Bus je jedním z největších zaměstnavatelů v Pardubickém kraji a mezi českými automobilkami vyniká především výrobou autobusů. Objemy práce se odvíjejí od požadavku trhu, a to byl ten hlavní podnět, který zapříčinil navýšení objemu výroby od poloviny roku 2013 do denních čísel kadence tak, že pro kapacity lakování musely být využity i sobotní odpolední směny ve třísměnném režimu. Pracovníkům byl stanoven plán nerovnoměrné pracovní doby, a to vše s sebou přineslo požadavek na navýšení čtyřiceti pracovníků lakovny. Současná skutečnost je taková, že profese autolakýrník je „nedostatkové zboží,“ a proto jsme začali hledat budoucí autolakýrníky či autolakýrnice. Se SOŠ a SOU, Hradec Králové, Vocelova spolupracujeme dlouhodobě, i proto jsme také při závěrečných zkouškách oslovili učně a nabídli jim možnost práce. Dva z nich již v lakovně pracují jako kmenoví zaměstnanci, jeden využil prázdnin k dvouměsíční brigádě. Při dalším jednání mi nabídl pan Ing. Vladislav Košťál, ředitel SOŠ a SOU Vocelova, spolupráci při zaškolování nových pracovníků. Pak to již chtělo jen vyřešit několik formalit, organizačně vše zpracovat, a nic již nebránilo tomu, aby se v prostorách IVECO uskutečnil v rámci UNIV 3 pilotní projekt autolakýrník – přípravář. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se na úspěšném projektu podíleli – účastníkům, pracovníkům školy, pracovníkům lakovny, kteří pomohli při zaškolování nových pracovníků a při jejich nahrazení v průběhu kurzu. Všichni odvedli obrovský kus práce, který lze vidět na více jak 200 autobusech provozovaných v Římě.“

zdroj: http://www.nuv.cz/univ3/nova-sance-pro-hadil-a-katu