Mnozí z nás ve středním aktivním věku si nedovedou představit, co obnáší ztráta zaměstnání. Ačkoli se o nezaměstnanosti v médiích mluví, pokud ztratíte zaměstnání po mnoha letech praxe v jednom oboru a u jedné firmy, jedná se najednou o něco úplně jiného, než když o tomto tématu slyšíte v televizi. Navíc úplně jinak se s touto situací vyrovnávají mladší ročníky. Dnešní třicátníci a čtyřicátníci už totiž dospívali v době, kdy to, že někdo přijde o práci a je na Úřadu práce, je vcelku běžná situace z každodenní reality.

Jinak ale berou tuto událost ti, kteří mají padesátku v dohledu nebo už padesátiny oslavili. Pro ně je ztráta místa situace, se kterou se dosud většinou nesetkali, a navíc byli vychováváni v tom, že nezaměstnaný je ten, komu se nechce pracovat, že ten, kdo mění zaměstnavatele, je fluktuant…

A ještě hůř přijímají tuto situaci muži – oproti ženám, které mají přece jen v daný okamžik trochu snazší pozici. Na rozdíl od mužů totiž neřeší navíc jeden prestižní problém. Muži totiž špatně nesou to, že ztrátou práce selhali jako živitelé rodiny. Jsou přece chlapi, kterých si manželky váží, protože na nich ekonomicky závisí chod domácnosti.
Samozřejmě, přijít o práci není lehké pro nikoho, což potvrdí každý, kdo se v této situaci alespoň jednou ocitl. Ale asi je pravda, že nejhůře se s tímto faktem vyrovnávají právě muži kolem padesátky, u nichž je navíc poměrně složitější si rychle nové místo najít.

Spolu s předdůchodovou věkovou kategorií a ženami s malými dětmi je o ně na trhu práce nejmenší zájem, protože si logicky většina zaměstnavatelů vybírá ty uchazeče, kteří si do nového zaměstnání nepřinášejí zvyky a někdy i zlozvyky z předcházejícího místa, ty, které si budou moci jaksi vychovat tak, jak to firmě vyhovuje. Někdy ani nemají zájem na tom, aby zkušenější zaměstnanec porovnával postupy a např. systém a efektivitu řízení s předcházejícím pracovním místem. Mladší lidé po škole jsou na tom navíc většinou lépe s jazykovými znalostmi.

Každý z nás ve svém okolí ví o někom, nejčastěji jsou to právě muži kolem padesáti, kdo se nedokázal se ztrátou zaměstnání vyrovnat. Přišla deprese z toho, že selhal, že nikdo neocenil, co všechno pro svého zaměstnavatele udělal a obětoval, rozčarování z toho, že je už starý, že o něj nikde nestojí…

Někteří lidé v tuto chvíli, kdy najednou ráno nemusejí vstát a jít do práce, propadají absolutní skepsi. Někdo si kompenzuje tuto depresi v rodině, která začíná možná hůř než pokles příjmů do rodinného rozpočtu trpět špatnými náladami a frustrací hlavy rodiny. Není ani málo takových, kteří se v této situaci přikloní k alkoholu, absolutní krajností je pak případ vraha z Uherského Hradiště.

V květnu 2013 se pan Jindřich, který 22 let pracoval u jedné z našich největších telekomunikačních firem, musel ve svých 48 letech vyrovnat s tím, že jednoho rána po noční službě před něj na stůl položil jeho šéf (mimo jiné o dost mladší a ve funkci pouze krátkou dobu) několik řádek, které mu skutečně vyrazily dech. Bez nějakého dřívějšího upozornění si zkrátka přečetl: „… u firmy odpracováno 22 let, do odchodu do důchodu 17 let, k 1. 6. 2013 výpověď z organizačních důvodů…“

Je pravda, že firma byla před prodejem jinému velkému akcionáři a bylo třeba, aby před prodejem byl z jasných důvodů počet zaměstnanců co možná nejmenší (zaměstnanci jsou považováni z důvodu nutných výdajů na platy a odvody za přítěž a ekonomické negativum), že se o propouštění hodně mluvilo a na dalších pracovištích už probíhalo. Také je pravda, že na dalších obdobných místech, která se nerušila, pracovali převážně vysokoškoláci, zatímco on je pouze středoškolák. Přesto byl tento list papíru na stole pro něj jako blesk z čistého nebe.

V tuto chvíli si ještě úplně neuměl představit, jaké následky bude těchto opravdu pár strohých vět pro jeho další život mít, protože se nikdy s touto situací nesetkal. V prvním momentu asi ani nemohl domyslet, co všechno se bude v následujících měsících odehrávat, jak zásadní změnu v jeho životě to přinese. Ale první pocit byla křivda, za kterou toto rozhodnutí považoval. Nikoho, a nového ambiciozního vedoucího pracoviště nejméně, v tuto chvíli nezajímalo, že nikdy svoji práci nezanedbával, nebyl ten, kdo si chodí do práce jen odkroutit, co musí, ani to, že pro něj byla práce vždy na prvním místě – a to bohužel i na úkor rodiny.

Vzhledem k tomu, že bylo potřeba velmi rychle snížit stav zaměstnanců o 10 %, musel se na pracovišti poměrně obratem rozloučit, předat veškerou agendu, která s funkcí dohledového pracovníka optických sítí souvisela, a začít si hledat nové místo. Jak naivní se ale ukázala jeho představa, že za pár dní nebo maximálně týdnů bude mít práci jinde, vždyť už na původní místo byl ochoten dojíždět z Klatov do Prahy, a tam je tolik firem a obdobných pracovních pozic…

Po počátečním stavu deziluze, jak se k němu zaměstnavatel po tolika letech práce zachoval, se musel srovnat s novou realitou a skutečně se přihlásil na Úřad práce a začal nové místo hledat. Od střední školy neměl důvod psát životopis, brzy ale pochopil, že spolu s motivačním dopisem je to jeden ze základů úspěchu – nebo lépe – poznal, že bez kvalitního životopisu nemá cenu se o nějaké místo ucházet. Zhruba po měsíci na ÚP přišla druhá vlna skepse, která byla důsledkem toho, že se ukázalo, že najít nové místo nebude otázka dní, ale asi ani týdnů, pokud bude chtít zůstat ve svém oboru.

Specializace na škodu
Právě úzká specializace jeho technického zaměření, tedy telekomunikace a ještě konkrétně pouze provoz optických sítí, se v momentu, kdy začal hledat místo jinde, ukázala jako velice nevýhodná pro uplatnitelnost na trhu práce. Nebylo mu vcelku nic platné, že je odborníkem s praxí a školeními v německých a italských firmách, že byl na specializační stáži v Číně u výrobce technologie optických sítí, když je tato činnost potřeba pouze v několika firmách v republice.

O místo přišel právě na jaře 2013 – všichni si na to jaro pamatujeme jako na dobu, kdy právě jeho zaměstnavatel vstoupil na trh s nabídkou tarifů free a ostatní operátoři ho museli následovat. To přineslo menší zisky a vyžadovalo úspory v oblasti mezd, ani ostatní telekomunikační firmy nová místa nenabízely – naopak se také snažily stavy zaměstnanců snižovat.

Nová práce se tedy počátkem prázdnin začala jevit jako nereálná, přišly úvahy o tom, které výdaje si bude moci rodina nadále dovolit a které ne, zda je možné vyjet na plánovanou dovolenou, aby nedošlo k tomu, že by sice nijak vysoký, ale přece jen slušný životní standard rodiny mohl zapříčinit další problém – neschopnost platit závazky, složenky a běžnou spotřebu čtyřčlenné rodiny s dětmi ve věku 9 a 15 let.

Místo plánů na dovolenou začala rodina poslouchat, že je Jindřich už starý, nikdo o něj nestojí a že neví, co bude dál…Hrozila i ztráta návyku pracovního režimu, protože po nějaké době, kdy je člověk doma, nemá povinnost ráno být v tolik a tolik tam a tam, snadno si zvykne na pohodlnější tempo.

Kurz UNIV3 jako šance
Naštěstí v létě 2013 začínala vlna pilotních kurzů UNIV3 v Plzeňském kraji a jedním z nich byl i pilotní program profesní kvalifikace Správce sítě pro malé a střední organizace na VOŠ a SPŠE Plzeň. Ve chvíli, kdy se o možnosti účasti v kurzu Jindřich dozvěděl, nebylo o čem přemýšlet. Přihlásil se a začal od srpna tři až čtyřikrát týdně dojíždět do Plzně na výuku. Kurz pro něj byl jednoznačnou možností rozšířit si úzkou profesní specializaci, kterou do té doby měl.

Kurz byl poměrně rozsáhlý a náročný, výuka trvala 200 hod a probíhala od začátku srpna do konce září, a to včetně výuky v sobotu a neděli. Pro Jindřicha to ale znamenalo nový systém povinností a všem známým, kteří se ho ptali, jestli už má místo, odpovídal, že teď chodí znovu do školy…Pro jeho odbornost znamenal kurz obrovský posun, protože sice vystudoval střední elektrotechnickou školu, ale ještě v době, kterou bychom dnes mohli nazvat počítačovým pravěkem. Ve svém volném čase a z vlastního zájmu začal pracovat s počítačem a pronikl do ICT tak, že se stala jeho hlavním pracovním nástrojem.

Kurz pro správce sítě mu otevřel cestu k mnohem širšímu uplatnění při hledání nové práce, protože tento obor má mnohem větší využití, vždyť správce sítě potřebuje každá větší firma. Jindřich si doplnil řadu vědomostí, v kurzu se mu spojilo množství poznatků, které do té doby třeba ovládal prakticky, ale až zde si je utřídil a spojil do systému. Po úspěšném absolvování pilotního kurzu UNIV3 se přihlásil k rekvalifikační zkoušce, kterou úspěšně složil a získal osvědčení o profesní kvalifikaci.

Když s novým rekvalifikačním osvědčením na podzim 2013 mohl hledat práci v mnohem širší oblasti pracovních míst, podařilo se mu získat místo dispečera datové sítě, což je práce velmi podobná jeho původní funkci. Je přesvědčen, že na nové pracoviště byl přijat díky tomu, že místo toho, aby zůstal sedět doma s hlavou v dlaních, když přišel o práci, v kurzu UNIV3 neztratil pracovní návyky ani kontakt s velmi rychle se rozvíjející oblastí ICT a naopak si v době své nezaměstnanosti výrazně rozšířil svoji kvalifikaci. Velmi si toho cení a váží si odbornosti i přístupu učitelů z VOŠ a SPŠE Plzeň.

zdroj: UNIV3


TIP: Registrujte se na www.vzdelavaniaprace.cz a zjistěte vše potřebné o profesi správce sítě pro malé a střední organizace – co všechno tato profesní kvalifikace obnáší, kdo nabízí v oboru volná místa nebo rekvalifikační kurzy…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spamu *