Rozhodování se mezi „chodícími encyklopediemi a šťastnými blbci“ je v oblasti výuky žáků nesmyslné, říká odborník na oblast školství Ivo Jupa. Mezi těmito póly je velký prostor pro to, aby žáci a studenti dostali jak odborný, tak kompetenční základ. Česko podle Jupy už několik let fatálně propadá v rovnosti vzdělávacích příležitostí.

Stejně jako se věnujeme inovacím v přímé práci s dětmi, tak bychom se měli zabývat i inovacemi v práci s učitelskými sbory a v řízení vzdělávání, říká odborník na oblast školství Ivo Jupa.

HN: Jak docílit toho, aby děti chodily do školy rády?
Rád chodíte někam, kde víte, že to má smysl, že vás to tam baví a že se tam cítíte dobře, bezpečně. Aby měla škola smysl, musí se v ní učit věci, které mají smysl teď nebo budou mít smysl v budoucnosti. Aby škola bavila, musí umět učitel dobře podat látku. A k tomu třetímu bodu, dobré pohodě a pocitu bezpečí ve škole, mě napadá citát: Kdo chce naučit Honzu matematiku, musí dobře rozumět matematice, ale hlavně Honzovi. Jsou to tři zdánlivě jednoduché podmínky, ale jednoduše zní, jen když si spolu povídáme u kávy. Kdybychom se jako školy a vůbec celý vzdělávací systém chtěli nechat z těch tří jednoduchých podmínek vyzkoušet, tak z toho nevyjdeme úplně růžově.

HN: Jsou české školy obecně odtržené od života?
Nechci, aby to znělo pateticky, ale zdá se mi, že jsme ve zlomovém období a že si to moc nepřipouštíme. Učitelé připravují děti na povolání, z nichž mnohá dnes ale neexistují. To je poprvé v novodobé historii. Jsme lidé z hloubi minulého století a vychováváme děti pro příští tisíciletí, o němž vůbec nevíme, jak bude vypadat.

HN: Jak se s tím školy vyrovnávají?
Výše popsanou situaci ignorují a bazírují na učivu, nebo se naopak snaží akcentovat klíčové kompetence a takzvané měkké dovednosti − tedy něco, co se bude snad dětem hodit. Výsledkem je často černobílý extrém, o kterém pedagog Josef Valenta říkal už před deseti lety, že je to nesmyslné rozhodování se mezi „chodícími encyklopediemi a šťastnými blbci“. Mezi těmito póly je ale velký prostor pro to, aby žáci a studenti dostali jak odborný, tak kompetenční základ. Tedy klíčové dovednosti, jakými je potřeba vyznat se sám v sobě, umět komunikovat, prezentovat se, být digitálně gramotný a podobně. Není to buď, anebo.

HN: Co českému školství chybí nejvíce?
Zásadní změnou ve vzdělávání posledních let bylo zavedení rámcových vzdělávacích programů, které zjednodušeně řečeno vystřídaly osnovy. Nechci se nikoho dotknout, ale mám pocit, že tento přerod jsme „odšvejkovali“. Menší část škol, kterým pevné osnovy nevyhovovaly, je už dříve kreativně ohýbala a projektově upravovala a vlastně si tvořila svoje školní vzdělávací programy − jenže jaksi v disentu. Tyto školy dnes učí stejně a dobře. Zbylé školy, kterým někdejší osnovy vyhovovaly, si často přepsaly školní vzdělávací programy jen tak naoko a dál dělají to, na co byly zvyklé. Předstírají, že plní cíle rámcových vzdělávacích programů, o nichž vám pravděpodobně každý odborník řekne, že nejsou dosažitelné v prostředí klasické, frontální výuky. Ta ale v drtivé většině škol probíhá. Takže my − obrazně řečeno − přecházíme z lodní dopravy na kolejovou, což znamená, že dále nemůžeme plout po vodě, ale musíme jezdit po kolejích. K zásadní změně jsme ale přistoupili tak, že jsme na lodě přimontovali kola a říkáme, že jezdíme po mělčině a že je to vlastně to samé. Měli bychom tedy přestat „švejkovat“ a alespoň si připustit, že kdybychom to vzali vážně, bylo by to těžké, ale mohlo by to mít smysl. V současném prostředí se totiž špatně orientuje a špatně zjišťuje, jak a jestli zaváděné změny fungují.

HN: A fungují?
Chceme přebudovat „fabriku“ čtyř tisíc základních a šesti tisíc mateřských škol se stovkami tisíc zaměstnanců, která nabízí službu, jejíž časový horizont je minimálně devítiletý a úspěšnost a prokazatelné výsledky přicházejí po ještě delší době. Jde to velmi pomalu a těžko se v krátkodobém horizontu poznává, zda nějaká změna funguje. Je proto zásadní mít dlouhodobé vize a takový moloch řídit strategicky. Zřizovatelé škol i ministerstvo podcenili a stále podceňují informování, vysvětlování toho, proč se věci mají měnit. Místo těchto informací typu „proč“ se do škol valí množství nových nástrojů, projektů − tedy informací typu „co a jak“. Hrneme do škol záplavu informací a aktivit a počítáme s tím, že všichni na změnách radostně pracují a že jim všichni − učitelé i rodiče − porozuměli a chtějí je.

HN: Věnujete se trendům a inovacím ve výuce. Co je podle vás nejdůležitější?
Inovace lze dělat ve třech úrovních. První je inovace přímé pedagogické práce, tedy toho, co dostávají děti jako klienti systému. Druhou je inovace toho, jak na sobě pracuje pedagogický sbor, jak se vyvíjí a spolupracuje jako tým. Třetí zásadní věcí je inovace řízení vzdělávání, nastavování cílů, systému financování a legislativy. Největší potenciál ke změně nesou ty systémové a nejmenší dopad na vzdělávání jako takové mají ty praktické − ale myslím, že jim paradoxně věnujeme nejvíc pozornosti. Jsou uchopitelné, viditelné a přinášejí sice dílčí, ale zato okamžité výsledky. Stejně jako se tedy věnujeme zdokonalování v přímé práci s dětmi, tak bychom se měli zabývat i inovacemi v práci s učitelskými sbory a v řízení vzdělávání. Ale neměli bychom zapomínat na to, že změna systému, v němž se vzdělávají dva miliony lidí, je něco jiného než výuky přírodopisu na jedné škole.

HN: V debatách o reformování školských systémů na celém světě se mluví o snížení důležitosti testů, proměně pedagogiky od předávání znalostí k badatelsky zaměřené výuce či o využívání moderních technologií. Co z toho potřebuje české školství?
Vše, co vyjmenováváte, považuji za relevantní a je dobré se dívat, jak se v dané oblasti posouváme a jak si stojíme v porovnání se světem. Například už několik let fatálně propadáme v rovnosti vzdělávacích příležitostí. Podle sledování OECD jsme snad jedni z nejhorších ze všech civilizovaných zemí. Dobré je, když děti, které přijdou do školy, vzdělávací systém táhne a dotlačí je k vyšším aspiracím a lepším výsledkům. Když jim dokáže dát co nejvyšší vzdělání a ony ho dokážou vstřebat − bez ohledu na to, z jakého sociokulturního prostředí jsou. V Česku je to tak, že dobré výsledky mají hlavně děti rodičů s vyšším vzděláním, kteří je k výsledkům v podstatě dotlačí. Tedy kteří sami udělají to, co by měla udělat škola.

HN: Takže dítě řekněme švadleny a elektrikáře z Bruntálska dostává horší vzdělání než dítě lékaře a právničky z Prahy?
To ne, ony pravděpodobně získávají podobné vzdělání. Ovšem dítě té švadleny a elektrikáře má mnohem blíže k tomu, být švadlenou nebo elektrikářem, zatímco potomek právníka má mnohem větší šanci, že bude právníkem. Obě zmíněné děti k jejich vzdělání a profesi přirozeně a nepozorovaně dovedou aspirace jejich rodičů, zázemí. To se v zemích, které jsou v tomto příkladem − třeba ve Skandinávii −, neděje. Tam se snaží mít všechny školy stejné a srovnatelné. Zakládají si na tom, že všechny žáky dovedou k co nejvyšším aspiracím a že pokud nějaká škola zaostává, upřou na ni pozornost. Rozdílnou úroveň škol považují za něco, co není dobré podporovat.

zdroj: Hospodářské noviny


 

TIP: Registrujte se na www.vzdelavaniaprace.cz a získejte okamžitě přehled o aktuálně volných místech a vzdělávání v oblasti vaší profese. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ochrana proti spamu *