Česká republika nemá problém s nedostatkem technicky zaměřených absolventů, ale se zastaralými školami. Většina z nich vůbec nereaguje na to, že význam manuální práce klesá, tvrdí Bohumil Kartous z obecně prospěšné společnosti EDUin.

Že to s počtem mladých, kteří si vybírají technicky zaměřené školy, není vyloženě zlé, potvrzují statistiky. Ve školním roce 2016/2017 nastoupilo podle Národního vzdělávacího ústavu přes 29 procent nových středoškoláků na obory zakončené výučním listem, zatímco na gymnázia jich šlo jen 22,5 procenta. Podobné to je u vysokých škol. Podle analýzy projektu Česko v datech měly v roce 2016 nejvíce studentů právě technické programy (22 procent) – u humanitních a společenskovědních to bylo jen 17 procent. Zástupci tuzemských firem si přesto dlouhodobě stěžují, že je techniků málo, a apelují na vládu, aby odborné školy víc podporovala.

 Jak je to tedy s počtem absolventů učilišť a technických vysokých škol v Česku? Máme jich dostatek?

Když se podíváme na strukturu našeho středního školství, odborně zaměřené školy mají podíl 70 procent, což je v rámci OECD zdaleka nejvyšší číslo. Průměr rozvinutých zemí je padesát na padesát. Výjimku tvoří Německo a Rakousko, nicméně ty podle OECD patří spolu s Českou republikou mezi země, které jsou nejohroženější změnami na trhu práce způsobenými automatizací. Takže co se týká kvantity, podíl středního odborného vzdělávání by se už určitě zvyšovat neměl. Historicky je dané, že Česko bylo výrazně vychýlené do průmyslového sektoru, a podle toho se vzdělávací systém ve druhé polovině 20. století tvořil. Ekonomika se ale mění. Dochází k velkému přesunu ke službám, podíl průmyslu už dávno není na nějakých 70 procentech a ten pokles bude setrvalý, zejména ve zpracovatelském průmyslu, který je v České republice velmi silný.

My tedy nemáme problém s kvantitou, ale úplně jinde, a domnívám se, že průmyslníci to velmi dobře vědí.

Kde přesně máme problém?

Učiliště jsou v podstatě, pokud jde o vzdělávání, zastaralá, všechna čest výjimkám. Připravují svoje absolventy na svět, který byl. Technologie jdou dopředu tak rychle, že prostě nemají šanci je dostihnout, ta díra se zvětšuje, a tím pádem z nich pak vycházejí absolventi, kteří v daném okamžiku nejsou z hlediska profesní přípravy na trhu práce použitelní. Zároveň došlo v minulosti k odluce mezi průmyslem a podniky. Průmyslníci neustále říkají, jak je to špatně, ale jejich iniciativa, aby se to změnilo, není dostatečná.

Proč si to myslíte?

Neustále čekají, že stát něco udělá, což je naprosto iluzorní představa. Tak je to taková jejich výmluva, aby nemuseli být těmi, kdo tu hru rozehrají. Samozřejmě se takové podniky najdou, všichni víme o Škodě v Mladé Boleslavi, že má vlastní učiliště, o Třineckých železárnách a dalších, kteří něco dělají, systémově to ale nefunguje.

Podle mě je problém, že si většina českého průmyslu nevěří natolik, aby vám byli schopni odklepnout, že tady během deseti let jejich podniky ještě budou. Jinak by už dávno něco udělali. V řadě těch industrií, ať už v dopravě, nebo zpracovatelském průmyslu, ale vědí, že už jim odzvonilo.

U středních odborných učilišť samozřejmě musíme rozlišovat – máme tu jak průmyslové obory, tak ryze řemeslné. Kde je podle vás studentů zbytečně mnoho?

Jednoznačně vidíme, u kterých oborů absolventi nejčastěji končí na úřadech práce. Často pocházejí z hotelových a různých kuchařských oborů, ale také jde o stavebnictví. Není v tom jednoznačná vazba na služby či průmysl.

Teď máme sice rekordně nízkou míru nezaměstnanosti, už koncem roku by ale ekonomika podle některých prognóz mohla začít stagnovat a ve střednědobém a dlouhodobém horizontu lze čekat, že nezaměstnanost poroste. A ne proto, že by nevznikla nová místa, ale protože lidé nejsou zvyklí měnit kvalifikaci. Nikdo jim totiž neřekl: „Víte, práce, kterou děláte, vás pravděpodobně nebude živit celý život a někdy v budoucnu, možná velmi blízko, vás čeká další vzdělávání.“ Zaměstnanci, kteří jsou v následujících deseti letech v Česku nejohroženější, si toto skutečně neuvědomují.

Když se bavíme o tom, jaké profese budou v Česku potřeba dlouhodobě, třeba za víc než deset let, o jaká data se můžeme opřít?

Tady bychom mohli připomenout výhled OECD. Ten upozorňuje na fakt, že vzhledem ke struktuře zaměstnanosti v Česku, která je silně vychýlena směrem k průmyslové výrobě a rutinním činnostem, budeme v rámci rozvinutých ekonomik změnami na trhu práce postiženi nejvíc. Podle tohoto výhledu je ohroženo 45 procent míst, která buď v menší míře zaniknou, nebo projdou výraznou změnou. Navíc – v podobné situaci je Německo, na kterém je česká ekonomika silně závislá. Takže třeba místa, která byla dislokována do levnějších zemí, jako je ta naše, se budou pravděpodobně stahovat na německý trh. A tím pádem bude Česká republika stát před problémem, že se vyprázdní poptávka po levné, relativně kvalifikované pracovní síle, což je konkurenční výhoda, na které naše ekonomika nyní stojí.

Pracovky mají rozvíjet měkké dovednosti

Zástupci českých firem ale i tak bijí na poplach, že v některých oborech by sice bylo dost zakázek, ale přestává je mít kdo dělat. Nejde jen o průmysl, ale i o řemesla. Například Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR proto usiluje, aby se na základní školy vrátila povinná pracovní výchova – která prý pomůže zvýšit zájem o technické obory. Tento nápad jste označil za naivní s tím, že podobná vazba nevzniká na základní škole. Kde se tedy vytváří, doma?

Pochopitelně zejména v rodině. Představa, že jedna hodina dílen týdně vyvolá u dítěte prudkou touhu dělat řemeslnou práci, je dobrý nesmysl. Každý, kdo si vzpomene na vlastní pracovky, ví, že to byla taková školní parodie na práci. Můj třináctiletý syn prožívá v pracovkách totéž. Ale hlavně je třeba si uvědomit, že v současnosti se mladí lidé rozhodují o své budoucnosti až okolo dvacátého roku života, zdaleka ne na základní škole. Základní škola je tady od toho, aby vybavila děti nějakým minimem základních gramotností – matematickou, jazykovou, ale také informační, která tam nyní často chybí. Děti sice umí vyjmenovat několik druhů lišejníků, ale vůbec neumí vysvětlit fungování společnosti, ve které žijí. To není moc dobrá zpráva o stavu vzdělávání.

Pokud by už žáci měli pracovní činnosti, tak by se v nich podle vás měli učit psát srozumitelné e-maily nebo třeba zařídit třídní výlet. K čemu by měly v takovém případě vychovávat?

Stejně tak může být pracovní činností vymýšlení marketingové strategie, vytvoření plánu na přestavbu tělocvičny, vytvoření či rekonstrukce školní knihovny… A v tom má být pochopitelně zahrnuta i manuální práce.

Myslím si, že pracovky by měly naučit žáky schopnosti organizace, spolupráce, řešení problémů, přicházení s vlastními nápady. Na pozadí se dají rozvíjet různé soft skills. Vytvořil bych větší blok, klidně tomu věnoval tři, čtyři hodiny nebo den týdně týdně a mohlo by jít třeba o půlroční projekty, kdy vznikne nějaká skupina, která dostane zadání a má na to čas. Každý by si tu mohl najít svoji pozici, evidentně by se vyprofiloval někdo, kdo to bude celé řídit, někdo, kdo se bude starat o administrativu, kdo to bude vyrábět. Vznikly by přirozené role, skupina by pracovala na konkrétním projektu a výsledkem by bylo nějaké dílo. Ale když paní učitelka přinese čtvrtku papíru, ze které mají děti vyrobit růži, tak to není nic, co by jim nějakým způsobem připomínalo práci v roce 2017.

A jak si máme „práci v roce 2017“ představit?

Například ubývá manuální práce. Neznamená to, že by lidé měli přestat mít schopnost pracovat rukama, protože motorika velmi výrazně ovlivňuje výkon našeho mozku; to se ale nebavíme o práci jako profesi, ale o činnosti, která může mít podobu i umění nebo třeba nějaké hry. Kdybychom měli definovat práci v roce 2017, museli bychom nejprve vytvořit reprezentativní souhrn jejích typů a pak z toho odvodit nějaký model. Takovou studii neznám. Ale vzhledem k dosavadní i předpokládané proměně pracovního trhu v něm bude manuální a obecně rutinní práce hrát mnohem menší roli, než předstírají pracovky.

A bylo by dobré, kdyby na to školy dokázaly reagovat. Nevidím žádný smysl v návratu do iluzorního světa zlatých českých ručiček, Měli bychom myslet hlavně na zlaté české mozečky.

Zdroj: www.mpenize.cz

TIP: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s vývojem na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz