Má školní vysvědčení vůbec smysl? Jak se měnilo v průběhu let a co měl Karel Čapek z pravopisu?
Je červen, a ještě než začnou prázdniny, všichni školou povinní si budou muset dojít pro vysvědčení. Letos ho dostane bezmála 950 tisíc žáků základních škol a téměř 400 tisíc středoškoláků. Převzetí této úřední listiny je už tradičně spojeno s emocemi všeho druhu – u někoho se strachem, vztekem nebo lítostí, u jiných s radostí a pocitem úlevy.

Slova versus číslice

O tom, zda má známkování vůbec smysl, se dnes vedou nekonečné diskuse. Shoda panuje pouze v tom ohledu, že nějaká forma objektivní zpětné vazby je potřebná. „Ať už je způsob hodnocení jakýkoli, je důležité, aby žákům byla pravidelně poskytována srozumitelná zpětná vazba, z níž lze pochopit, co jim jde, co jim nejde a co mají dělat pro to, aby se jejich znalosti či dovednosti v dané problematice zlepšily,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Co se týká konkrétně pololetního a konečného vysvědčení, ani tady není jasno. Má vůbec smysl ho vystavovat, nebo by stačilo hodnotit děti jen v průběhu školního roku? „Jsem přesvědčený, že smysl vysvědčení je minimální,“ myslí si dětský psycholog Václav Mertin a své tvrzení také zdůvodňuje: „Dětem poskytuje informaci o skutečnostech, které mohou poměrně málo ovlivnit, zejména ty menší. Navíc velmi pochybuji, že povzbuzuje jejich touhu po poznání.“ Na otázku, zda existence vysvědčení děti stresuje, odpovídá, že za jistých okolností jde o stres přiměřený, protože určité napětí není nevhodné, ale velmi často se jedná o stres zcela nefunkční. Otázkou tedy zůstává, jakou podobu by resumé školákova počínání mělo mít. Někteří rodiče upřednostňují vysvědčení se známkami, jež jsou pro ně jasnější a srozumitelnější zprávou o tom, jak se jejich potomek učí, jiní takovou formu považují za málo vypovídající, často demotivující, a navíc podporující v dětech vzájemné srovnávání. A jak se na vysvědčení slovy dívá psycholog? „Pro některé rodiče je to skutečně lepší varianta zpětné vazby. Ale její využitelnost pro dítě se odvíjí od toho, jak slovní hodnocení přijímají rodiče. Pro ty, kdo jsou zakotveni v tradici a o vzdělání svého syna nebo dcery příliš nepřemýšlejí, jsou známky jednodušší a přehlednější. Já osobně pokládám za mnohem vhodnější formativní průběžné hodnocení.“

To nabízí žákovi i učiteli nejen postupy, jak výkon zlepšit ještě v průběhu samotného učení, ale své nesporné plus má i v tom, že nesrovnává děti mezi sebou. Zaměřuje se totiž na dosahování výukových cílů každého z nich. Je sice pomalejší a pro učitele náročné, ale konkrétnější a pedagogicky daleko účelnější.

Známkovat je jednodušší

Slovní hodnocení klade nároky na obsahovou přesnost, a tak se mu někteří učitelé brání. Považují ho za příliš pracné a neefektivní. Psaní dlouhých slovních elaborátů dvakrát ročně pro celou třídu je pro ně téměř nezvládnutelné, zvlášť ve třídách s velkým počtem žáků. Známky se také na rozdíl od slovních posudků dají bez problémů statisticky zpracovávat, jsou rychle pochopitelné, a navíc mohou být čitelným ukazatelem žákova předchozího prospěchu v přihláškách na střední či vysoké školy. Současná legislativa ale umožňuje, aby učitel, který jinak píše slovní hodnocení, vystavil pro tyto potřeby vysvědčení se známkami. Rodiče zase nezřídka argumentují tím, že když si strastmi s klasickým vysvědčením prošli sami, nevidí důvod, aby to nezvládly i jejich děti. Psycholog Václav Mertin tenhle důvod ale neuznává: „Věřím, že hledáme prospěch dítěte, podporu jeho rozvoje, a ne že něco přežije. Dítě přežije spoustu nepříznivých okolností, a přesto se snažíme, aby je nebylo nucené zažívat. Pokud je nemůžeme ovlivnit, tak je to život, ale o způsobu hodnocení rozhodujeme pouze my.“
Odborníci tedy většinou považují za šťastnější formu hodnocení to slovní, ale v praxi se zatím převážná část českých škol kloní ke klasickému jedna až pět. Podle České školní inspekce (ČŠI) neznámkují vůbec jen něco málo přes dvě procenta ze zhruba 700 hodnocených základních škol. A také na středních školách je slovní hodnocení spíše výjimečné. Ze zhruba 300 středních škol, které ČŠI sledovala v loňském školním roce, používá výhradně slovní hodnocení jen 2,7 procenta. V posledních letech se ale podíl škol, které se známek vzdávají, postupně zvyšuje.

Protektorátní šestky

Školní vysvědčení ovšem nevypadalo vždycky tak, jak ho známe dnes. Historie jeho vzniku sahá až k prosinci roku 1774, kdy císařovna Marie Terezie vydala Všeobecný školní řád. Tato osvícenská panovnice, jak známo, zavedla povinnou školní docházku, a tak bylo třeba vytvořit i určitý systém, jak žáky hodnotit. Učitelé díky tomu mohli sledovat a porovnávat, jak studenti probíranou látku zvládají.
Kromě známek z prospěchu a chování se na vysvědčení klasifikovala také píle, aktivita ve škole, chování nebo docházka. Před více než sto lety mohl člověk z mravů dostat pět známek: chvalitebné (1), uspokojivé (2), zákonné (3), méně zákonné (4) a nezákonné (5). Píle se hodnotila jako vytrvalá (1), náležitá (2), dostatečná (3), nestálá (4) nebo nepatrná (5).
Oko tehdejších kantorů bylo ale daleko přísnější než dnes. Trojka byla brána jako známka odpovídající průměru třídy. Když žáci ovládali učivo dobře, měli trojku. Ti, co si vedli ještě o něco lépe, dostali dvojku a jen těch několik absolutně výborných výjimek se mohlo pochlubit jedničkou. Navíc byl kladen důraz na memorování
obsáhlých textových pasáží, což od studentů vyžadovalo značné sebezapření. Před rokem 1774 ale mělo hodnocení spíše podobu posudku, který žák při přechodu na vyšší stupeň vždy předal svému novému učiteli. Současný trend slovního hodnocení tak vlastně není ničím novým, ale jakýmsi
návratem do historie.
Původně se vysvědčení nevydávalo v pololetí a na konci školního roku, žáci ho dostávali až po ukončení celé školní docházky. V průběhu 19. a na začátku 20. století existovaly tři typy vysvědčení: propouštěcí, na odchodnou ze školy a frekventační. To první dostávali studenti, kteří prospěli v požadovaných vědomostech a
dosáhli věku povinné školní docházky. Vysvědčení na odchodnou si domů odnesli ti, kterým už bylo čtrnáct let, ale nedosáhli předepsaných znalostí. A frekventační patřilo žákům, kteří splnili vše potřebné a pokračovali v dalším studiu.
V letech nacistické okupace zavedlo protektorátní ministerstvo školství v českých zemích po německém vzoru šestistupňovou klasifikaci. (Nebylo to ale poprvé, kdy se u nás objevilo více než pětistupňové známkování.
Mezi lety 1866 až 1886 byli žáci gymnázií klasifikováni od jedničky do sedmičky.) Přinejmenším zvláštní bylo závazné doporučení, že vyznamenání smí dostat pouze jeden ze třídy a jedničku na vysvědčení mohou mít z každého předmětu nanejvýš dva žáci.

Současná česká stupnice od nejlepší „výborné“ po nejhorší „nedostatečnou“ je však ve světě spíše výjimkou. Stejný způsob známkování mají sice i na Slovensku a v Rakousku, ale například v Rusku, Portugalsku nebo Maďarsku je pořadí přesně opačné. Premianti nosí domů pětky. Šestistupňové hodnocení s nejlepší
jedničkou mají německé děti. A šest známek používají také učitelé v Bulharsku, Švýcarsku nebo v Polsku (tam ale těm nejlepším dávají šestku).

Ve většině států se pak používá desetistupňové známkování, kde nejlepší je desítka. Tento systém umožňující přesnější rozlišení úrovně znalostí najdeme například v Belgii, Finsku, Francii, Itálii nebo Španělsku.
Jen v anglicky mluvících zemích mají na vysvědčení písmena (naše jednička znamená A).

Beneš za čtyři, Zápotocký za jedna

O tom, že známky skutečně s budoucím úspěchem studenta často nesouvisí, svědčí i některá školní vysvědčení známých osobností. Například gymnaziální vysvědčení Edvarda Beneše, jehož kopii uchovává Národní pedagogické muzeum a knihovna Jana Amose Komenského v Praze, prozrazuje, že pozdější prezident měl z latiny čtyřku. Budoucího spisovatele a absolventa filozofické fakulty Karla Čapka, který jako kluk navštěvoval obecnou školu v Úpici, zase ohodnotili trojkou z psaní a pravopisu.

Matematik František Běloun, podle jehož sbírky příkladů se učily tisíce dětí, vyfasoval na reálce v Pardubicích z matematiky trojku a spisovatel Bohumil Hrabal propadal z většiny předmětů. Zato Antonín Zápotocký, vyučený kameník a komunistický prezident, se v obecné škole pyšnil samými jedničkami.
Matematik František Běloun, podle jehož sbírky příkladů se učily tisíce dětí, vyfasoval na reálce v Pardubicích z matematiky trojku

Zdroj: 18. 06. 2019    Lidové noviny     Strana 14     Akademie     PETRA SMÍTALOVÁ

Náš tip: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s trendy na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz.