Předmět technika jednoznačně patří do českých základních škol, píše VLADIMÍR BARÁK.

Stovky rozhořčených reakcí vzbudil záměr ministerstev školství a průmyslu zavést do českých základních škol nový předmět s názvem technika. Podle některých neziskovek a progresivistických rodičů jsou dílny a manuální činnost přežité. Nemají pravdu. Budoucnost světa je v technologickém pokroku a lidské schopnosti řešit základní problémy – doma i v zaměstnání.
Nejprve si shrňme fakta. Duo workoholiků (pracujících osmnáct hodin denně), premiér Andrej Babiš a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček, si během jedné ze spanilých jízd po republice poslechlo odborníky z Olomouce, jak je nutné vést děti k manuální zručnosti. Že dnešní děti jsou jednoduše nemehla. Ani jeden ze zmíněných pánů neoplývá přílišnou trpělivostí, schopností strategického postupu a sociální inteligencí, a tak se po krátké diskusi oba politici shodli, že je tedy potřeba nějaký školní předmět, který situaci změní. A aby to mělo efekt, bude předmět povinný. To si následně, jistě s velkým zaujetím, na stránkách zpravodajských on-line deníků přečetl ministr školství Robert Plaga, jenž ještě v březnu pro Hospodářské noviny uvedl: „Technika jako předmět nemá být povinná, příkazů už bylo dost.“

U šéfa Babiše je ale zvykem, že pravdu má vždy ten, kdo se k němu dostane a zaujme ho jako poslední. A Plaga to moc dobře ví! Informaci, že jím reprezentované instituce čeká změna v podobě nového předmětu technika, tedy přijal jako ukázkový pracant a výsledek byl po pár dnech na stole: už od letošního září budou mít dílny v rozvrhu děti v 53 pilotních školách. Od roku 2022 by pak podle vyjádření ministra průmyslu Havlíčka (!) z minulého týdne mělo jít o povinný předmět. Děti se naučí pracovat s nástroji, jako jsou šroubovák, kladívko či kleště, ale též s moderními technologiemi jako lasery nebo 3D tiskárnami.
Bez ohledu na chyby v procesu (tak trochu vynechání ministra školství) je ale cíl stanoven správně. Již od útlého věku vést děti k manuální činnosti, kterou poté budou moci rozvíjet ve středních a třeba následně vysokoškolských institucích. Proto je nutné tuto inovaci českého školství podpořit. O to více zamrzí hlasitá reakce odpůrců, jež bohužel získala i velmi silný mediální ohlas. Jeden z hojně sdílených komentářů, napsaný matkou dvou malých dětí, například zněl: „To je neuvěřitelné. Vidíme, že všechnu práci za nás budou dělat roboti, že 21. století už není o manuální lidské práci. Ale co udělá ten trouba Babiš? Vrazí dětem do ruky šroubovák!“ Paní, posílená stanovisky expertů z neziskovky EDUin či Učitelské platformy, si vysloužila stovky lajků, mnozí uživatelé Facebooku přikyvovali: záchranou už prý mohou být jen soukromé školy, kde se děti skutečně připravují na budoucnost a neztrácejí čas experimenty s nářadím. Daleko lepší prý je, když děti píší eseje. Například o globálním oteplování, o životě se dvěma maminkami (tatínky) nebo o důležitosti evropské integrace… To je alespoň dojem, který získá čtenář z facebookových statusů a komentářů.

Samozřejmě že společenské vědy jsou důležité. Rozhodně nás však samy o sobě dostatečně nepřipravují na dobu, jež se často označuje číslovkou 4.0 (proto průmysl 4.0, školství 4.0, práce 4.0, atd.). Tato doba přinese obrovské množství výzev (viz například rozhovor s ředitelem Ústavu informatiky AV ČR prof. Emilem Pelikánem na straně 104). Potřebujeme odborníky, již těmto výzvám budou schopni čelit. Při práci s roboty se šroubováku asi nevyhneme. Nejde ale jen o tolik specifi cká povolání, jako je seřizovač robotů. Potřebujeme přece i lidi „multifunkční“, kteří dokážou pružně vyřešit každodenní drobné nehody. Kape kohoutek? Viklá se židle? Z kuchyňské linky vypadla dvířka? Dobrý kutil (kutilka) si s takovými problémy dokáže poradit. Kutil se ale nikdy nestane kutilem, pokud se včas nedostane do styku se dřevem, plastem, nářadím. Přitom platí, že pro nabytí nových dovedností je dětství a mládí nejvhodnějším obdobím. Ve skutečně moderních státech to pochopili: proto dílny v různých podobách (jako techniku, technickou výchovu, základy techniky…) nalezneme v tolik obdivovaných skandinávských zemích, ale také třeba ve Švýcarsku, Belgii či u lídrů technologického pokroku a ekonomického progresu – Německu či Rakousku. Pokud chceme být ve světě konkurenceschopní, je technika do škol třeba. A ministr školství (potažmo celá vláda) si v jejím zavádění zaslouží podporu.

Zdroj: 24. 06. 2019    Týden    Strana 26    Názory a komentáře

Náš tip: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s trendy na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz.

Děkan Fakulty elektrotechnické ČVUT PAVEL RIPKA tvrdí, že jednou z příčin aktuálního nedostatku studentek na technických oborech je nízký počet ženských vyučujících.

Podíl žen na Fakultě elektrotechnické pražského ČVUT je něco málo přes desetinu. Děkan fakulty Pavel Ripka tvrdí, že se to škola snaží změnit, je to ale práce velice zdlouhavá. Kromě nedostatku zájemkyň o studium elektrotechniky v Česku v současnosti dochází také k častým odchodům absolventek z oboru. Děkan spatřuje východisko v lepší propagaci oboru i možnostech následného uplatnění zájemkyň. Velkou roli hrají už základní a střední školy. Ty by podle Ripky měly u žáků a zejména žákyň udržet nadšení pro techniku, které mizí nejčastěji v období nastupující puberty.

* HN: Mají podle vás dívky rozdílné předpoklady ke studiu elektrotechniky než chlapci?

Co se týká úspěšnosti u přijímacích zkoušek nebo poté ve studiu, rozdíl mezi muži a ženami neexistuje. Konkrétně na Fakultě elektrotechnické je ale mezi zájemci o studium jen patnáct procent žen. Velký problém je také v tom, že jen málo dívek zůstane po ukončení studia na škole, kde by dále působily jako vyučující. Mezi
našimi kolegy je žen opravdu hodně málo. Vidím to i jako jednu z příčin toho, proč máme málo studentek. Je to jednoduše naše slabina.

* HN: Která odvětví studentky nejvíce zajímají?

Tradičně jde o stavební, jadernou či dopravní fakultu a také architekturu. To samé platí o biomedicínském inženýrství, kde dívky tvoří skoro polovinu studentů. Problémy naopak nastávají na strojírenství či na elektrofakultě. U nás jsme se pokoušeli získat zájem zejména studentek z gymnázií, neboť právě lidé z tohoto typu škol jsou u nás dlouhodobě velice úspěšní. Zabodovali jsme ale jenom trochu. Kdybych mluvil optimisticky, tak bych řekl, že jsme za poslední dobu podíl studentek zvýšili o polovinu. V praxi je to ale narůst celkového průměru z deseti na zmíněných patnáct procent. Ano, máme sice studijní programy typu lékařské techniky nebo bioinformatiky, kde je 40 procent žen. Ale pak tu jsou takové, kde je podíl výrazně nižší.

* HN: Odkud problém pochází?

Když ČVUT pořádá akce pro školy, tak mezi příchozími dětmi je třeba polovina dívek. Zdá se, že se ale zájem o techniku vytrácí někde mezi koncem základní a začátkem střední školy. Je to zčásti způsobem výuky informatiky nebo fyziky na těchto školách. Učitelé v humanitních a přírodovědných předmětech dokážou zjevně zapálit zájem lépe než v těch technických. Určitě to ale není vina jen samotných institucí. I my musíme pořád hledat recepty, jak to změnit.

* HN: Když za to nemohou školy, tak kde je chyba?

Určitě svoji roli hrají stereotypy, které o ženách ve společnosti převládají. To, že chlapečci dostávají k narozeninám šroubovák nebo páječku a holčičky kočárek, je v pořádku. Problém je spíše v tom, že třeba mediální obraz inženýra je pořád vykreslován jen v mužské podobě. Pohnout se s tím dá, ale jen málo. Snažíme se do
změny zapojit i naše studentky, aby ukazovaly svým potenciálním budoucím kolegyním ze středních škol, že studium pro ně může být zajímavé a že například práce inženýra nemusí být jen v továrně. A že profese nabízí možnost dělat i něco pro lidstvo a vylepšovat kvalitu života. Proto zastávám názor, že je to celé stále záležitost propagace.

* HN: Není to tak, že se studentky na technické obory nehlásí prostě jen kvůli tomu, že je nezajímají?

U nás je svět techniky dominantně mužský a vůči studentkám a ženám obecně stále existuje podezřívavost. Jsou zajisté výjimky, ale do tohoto převážně pánského odvětví to chce skutečně průraznou náturu.
Jednoho dne se to musí změnit. Cítíme, že v ženské populaci jsou velké talenty, které nám utíkají. Během různých návštěv škol v regionech mi došlo, že propagace zejména na gymnáziích, kde ČVUT třeba neznají tolik jako na středních průmyslových školách, má svůj smysl. Osvědčilo se nám na taková setkání brát majitele nebo ředitele místních podniků. Spousta studentů nechce odejít do Prahy. Někteří se tam sice odstěhují, ale poté se často vrátí zpátky. A bohužel dochází k tomu, že studentky jdou studovat obor, ve kterém pak ve svém regionu nenajdou uplatnění. Zdá se mi, že funguje, když mladým lidem tohle vysvětlí právě někdo z místních.

* HN: Jak se dá situace s nedostatkem žen zlepšit?

Ukazovat, že na škole jsou témata, která mohou ženy zajímat. Souvisí s tím právě i otázka nedostatku učitelek. Má-li studentka či mladá profesionálka vzor v úspěšných ženách ze svého oboru, tak je to daleko užitečnější, než když se někde budou zavádět kvóty či administrativní opatření. Stejně tak je potřebné mít na
paměti téma rodičovství, byť se netýká jen žen. Kromě vybudování zázemí či herny pro děti ve škole je podle mého názoru třeba ukázat, že je to vítaná „aktivita“ a že i v období mateřské je možné v instituci působit například na zkrácený úvazek. Dost často se stává, že studentka či začínající profesionálka je velmi úspěšná a nadějná. Pak přijde mateřství, ona zůstane několik let doma a ve výzkumu jí, řekněme, ujede vlak. I když se pak vrátí, často je to třeba jen na administrativní pozici.

* HN: Má rodičovství v technickém odvětví větší vliv na odchod z oboru než v jiných profesích?

Je tomu tak. Proto je důležité zejména s mladými pracovnicemi udržovat kontakt, i když se starají o dítě. Vědeckou kariéru přece kvůli tomu nemusí přerušit. Problém je, že některé disciplíny jsou experimentálně náročné a nedají se dělat na dálku. Lépe to jde skloubit třeba v IT. Ve fyzice nebo v elektrotechnických oborech je to už horší. Ale vždy lze najít způsoby, jak zvolit vhodné téma, aby dotyčná mohla zůstat součástí kolektivu, případně projektu, a aby tak pro ni návrat po mateřské byl snazší či vůbec možný.

* HN: Potýkají se absolventky s problémy při přechodu do praxe?

Myslím si, že zejména v tradičním prostředí se pánové stále chovají vůči svým kolegyním podezřívavě. A aby se některá z nich prosadila, musí být mnohem lepší než muž na stejné pozici. Na druhé straně jsou průrazné ženy, kterým tato výzva vyhovuje, přijmou ji a jsou v tom dobré. Mnohé si naopak řeknou, že jim to za to nestojí, a technickou profesi opustí.

* HN: Kam se celý tento trend posunul za poslední roky?

Zájem celkově roste, ale opravdu hodně mírně. Do techniky stále více pronikají informační technologie, a jelikož ve světě IT byl podíl žen vždy větší, tak to má na vývoj pozitivní vliv. V zemích, jako je Španělsko nebo Finsko, je zastoupení žen daleko větší. Ve středoevropském pásu ale zůstává stereotypní inženýrský model, který je mužský. To je pozůstatek z minulého režimu.

* HN: Rozdělujete stále profese na ženské a mužské?

Nemohu se označit za skalního zastánce rovnostářství, protože si stojím za názorem, že mezi pohlavími rozdíly stále jsou. Ale mnohé z typicky ženských vlastností mohou být v našich odvětvích velmi prospěšné.

Pavel Ripka (59) – Děkanem na FEL ČVUT je od roku 2011. Po studiích na stejné fakultě, která úspěšně dokončil v roce 1984, působil na univerzitách v Dánsku, Irsku či Singapuru. V odborné činnosti se věnuje magnetickým senzorům.

Zdroj: 06. 05. 2019   Hospodářské noviny   Strana 15   Lidé    Kristýna Moučková

Náš tip: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s trendy na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz.