ALENA KÝROVÁ – „Jsou to hodně silné osobnosti, ale sebevětší génius se neuplatní, když neumí naslouchat druhým,“ říká učitelka, která se věnuje mimořádně nadaným dětem.

Zhruba před deseti roky chtěla pomoci chlapci, který stál pro svoje výjimečné nadání mimo kolektiv. Vymyslela systém skupin, ve kterých se děti s vysokým IQ a mimořádnými schopnostmi mohou rozvíjet. Systém zakořenil a za jedenáct let jím prošly desítky dětí. Je jiný než v běžných třídách, kde se výuka řídí podle slabších žáků. „Tady udává tempo čelo pelotonu a přizpůsobit se musí ostatní,“ říká učitelka prvního stupně brněnské Základní školy na Úvoze Alena Kýrová.

* Kdo se může dostat do skupiny? Je například určené nějaké IQ?

Neznáme IQ žáků, i když i těmito testy procházejí. Aby se dostal k nám do skupiny, musí mít doporučení odborníků pedagogicko-psychologické poradny a splňovat předpoklady pro práci ve skupině. V ní však nejsou jen mimořádně nadané děti. Jsou namixované s nadanými bystrými žáky. To jsou totiž tmeliči kolektivu a drží ty nadané v realitě. Někdy je však pro ně těžké tempu stačit.

* Jak se pozná rozdíl mezi mimořádně nadaným a bystrým dítětem?

Většinou si rodiče myslí, že když dítě na všechno odpoví správně, stále se hlásí, všechno má v pořádku a umí používat perfektně svoje dovednosti, je nadané. Je to jinak. Mimořádně nadané děti tím, že jim mozek funguje trochu jinak, můžou mít dokonce ve škole problémy. Mají rozběhané myšlenky a nejsou schopné soustředit se v požadovanou dobu na danou věc. Takže skupiny jsou hodně o tom, abychom tyto děti naučili se svým nadáním pracovat a aby zrychlily v oblasti, ve kterých jsou handicapované. Jsou totiž z devadesáti procent perfekcionisté. Pokud není práce stoprocentní, neodevzdají ji jen proto, že vypršel časový limit.

* Jaké ještě mohou mít problémy?

Často mají nějaké formy dysfunkcí nebo poruchy autistické. Pokud nejsou silné, dají se zvládnout. Mají i emoční potíže. Přemýšlejí nad věcmi, které jejich vrstevníky nenapadnou, jako jsou ekologické katastrofy, války a globální oteplování, a to dokonce tak intenzivně, že to může vést i k depresím. Řada z nich musí navštěvovat psychiatry a psychology, aby je naučili, že nemohou zachránit svět a všechny ptáky polité naftou. Ale přesto to v nich je.

* Jak se projevuje mimořádně nadané dítě? Naučí se třeba číst a psát už ve třech letech?

Není to pravidlo. Záleží na tom, jaký typ dítěte to je. Mohou mít extrémně vyvinuté tvůrčí myšlení a představivost, jiné zase logiku. U kreativce je typické, že najde řešení úlohy úplně z jiné strany a je správně. Logik se na základě analogií, analýz a syntéz dobere výsledku velmi rychle. Vyučující v běžné třídě, zvyklý na jeden postup, může řešení odmítnout. A když žák nenapíše postup řešení, protože mu to připadá triviální, dostane se do podezření, že výsledek opsal. Ve skupince, kde je maximálně 15 dětí, navrhne třeba pět dětí svůj postup a zbytek se k němu vyjadřuje. Jednotlivci se naučí dívat na problémy pohledem jiného, uznají, že řešení je lepší, a jsou ochotni je přijmout.

* Učíte na prvním stupni. Překvapují vás svými řešeními?

Dnes a denně. Nejvíc asi v matematice. V českém jazyce se zase stává, že jakmile vyvodíme nějaké pravidlo, mají řadu argumentů, kde to neplatí. A další věc, která je pro ně typická: když se stanoví nějaké pravidlo, na kterém se všichni domluví, striktně dbají, aby se dodržovalo, což se v běžných třídách může jevit jako donášení. A platí to nejen pro děti, ale i pro dospělé. Takže pokud paní učitelka něco slíbí a neudělá to, musí vysvětlit, proč.

* Jak dlouho pracujete s těmito dětmi?

Už víc než deset let. Tehdy jsem měla ve třídě chlapečka, který neustále všechny obtěžoval včetně kuchařek v jídelně, nosil jim kvízy, informoval je o počasí a všechny a všude z něčeho zkoušel, ale v kolektivu byl úplný outsider. Jeho spolužáci probírali, co budou mít k svačině nebo jakou mají figurku do lega, on řešil černé díry. Zajímala ho například astronomie nebo zánik dinosaurů. A protože neměl partnery mezi dětmi, zaměřil se na dospělé.

* Proto ty kuchařky.

A to byl původ toho, proč vznikla první skupinka. I když je každý nadaný na něco jiného – někoho zajímají železnice, někdo je nadšený pro přírodu, jiného fascinují čísla, další vymýšlí epigramy, vzájemně si naslouchají, jsou schopní se o tom bavit a stanou se z nich kamarádi. V klasické třídě jsou ale sami. A pak si je třeba vybere nějaký silný jedinec, začne je šikanovat a oni se neumějí bránit, protože jeho pohnutky nechápou.

* Kolik dětí prošlo skupinami?

Desítky. První skupinu jsme vytipovali už u zápisu pro školní rok 2007 až 2008. To bylo asi osm dětí. Dva roky jsme to dělali trochu samizdatově, a pak jsem sepsala projekt a šlo za námi přes milion korun. A tam už jsme museli stanovit kritéria. Z grantu jsme vybavili skupinu pomůckami, například počítači nebo knihovnou s encyklopediemi. Výuku jsme rozšířili i na druhém stupni a už se k tomu přidaly tablety. Abychom zjistili, zda má výuka nějaké výsledky, chodí v páté třídě ke zkouškám na víceletá gymnázia.

* A dostávají se?

Až na výjimky ano. Letos na ně jde celá skupina. Ale ne vždycky chtějí odejít. Pokud trvají na tom, že chtějí být spolu, máme výuku protaženou i na druhý stupeň, ale tam už to vypadá jinak. Děti už nejsou jako nasávací houbičky a chtějí jít více do hloubky.

* Mají rodiče o skupiny zájem?

Obrovský a stále stoupá. Nabíráme 15 a hlásí se kolem padesáti. Proto striktně trváme na diagnostice mimořádně nadaného dítěte.

* Proč je to tak důležité? Berete přece i bystré děti?

Potřebujeme vědět, jaké mají volní vlastnosti, nakolik jsou schopné pracovat a jakou mají krátkodobou a dlouhodobou paměť. Jádro práce není v tom, že se dětem něco předloží, pak se to procvičuje, zkontroluje, jak mají znalosti zafixované, a pak se jede dál. Tady je fáze procvičování a opakování velice krátká, protože nadané děti nesnášejí rutinu. Pokud dlouhodobá paměť není kvalitní, musí nastoupit rodiče a domácí úkoly.

* Jak konkrétně funguje výuka?

Systém je obrácený než v běžné třídě. Dělali jsme třeba koncovky podstatných jmen ve třetí třídě. Napíšu na tabuli jednoduché věty – Ptáci seděli. Ženy plely. Auta jela. A ptám se, proč tam je která koncovka. A děti dávají návrhy. I když jsou třeba názory mimo, snažím se zargumentovat, proč by to nefungovalo, a žáci se snaží hledat jiné varianty. Zpravidla na to rychle přijdou.

* A co členění hodin?

Stejné jako v jiných třídách, hodina má 45 minut. Českého jazyka je méně a místo něj mají předmět vědouka. Seznamují se s obory pro druhý stupeň a hrozně je to baví. V první a druhé třídě děláme spíš různé pokusy z vědy a techniky a objevujeme zákonitosti jevů. Ve vyšších třídách prvního stupně už děti samy provádějí například elektrolýzu vody, jsou schopné sestavit jednoduché stroje nebo připravovat pokusy z chemie, fyziky a mechaniky. V přírodovědě například pitvaly vepřové srdce a ledviny, takže umějí pracovat s mikroskopem.

* Je náročné přešaltovat z klasického způsobu výuky?

Je to jiné. A nemůže to dělat každý, i když je v běžné třídě vynikající kantor. Nemůže k dětem přistupovat stylem: já to do vás dostanu, ať chcete, nebo nechcete, ale musí být spíše partner a dát prostor pro diskusi. Zároveň musí být tvořivý a schopný během hodiny reagovat na okamžitou situaci. Začneme například vyjmenovanými slovy a po pěti minutách se diskuse stočí k nějakému tankeru, který se vylil u pobřeží.

* Co s tím děláte?

Nic. Nechám to plynout. Pro ně je momentálně tanker důležitější než vyjmenovaná slova, která se přečtou a naučí samy. Musí si vyřešit, proč se to stalo, kdo rybám a ptákům pomůže, případně vymyslet opatření, aby se to neopakovalo. Takže plánování a strukturovaná hodina někdy vyjde, ale dost často ne. Hodně musíme například řešit sociální vztahy ve třídě.

* Mají mezi sebou problémy?

Jsou to hodně silné osobnosti a chtějí se prosadit, ale sebevětší génius se neuplatní, když neumí naslouchat druhým a pracovat v týmu. Obvyklé je i to, že se nespokojí se základní informací a chtějí další. Takže jsme se například v matematice od jednoduchého násobení dostali k mocnině a k odmocnině a faktoriálům. Stalo se, že třeťák měl referát o teorii relativity a zrovna přišla inspekce. Po hodině mi inspektorka řekla: Konečně jsem pochopila teorii relativity, a to díky vašemu třeťákovi.

* A stalo se, že jste nevěděla?

Samozřejmě, ale pak je potřeba přiznat to. Říct: to už je moc odborné, já se na to musím podívat. Nebo ještě lépe: nechtěl by to někdo nastudovat a pak všem poreferovat? A přihlásí se deset žáků. Nejhorší je, když kantor, aby si nezadal, začne něco plácat. Ty děti ho uvaří, protože mnohdy mají ve svém oboru znalosti na úrovni vysokoškoláka.

* Jak vnímají skupinky mimořádně nadaných žáci z běžných tříd? Nekoukají na ně jako na náfuky?

Zpočátku jim záviděli lepší vybavení, například počítače, ale velice rychle závist skončila, když se z nějakého důvodu žák z běžné třídy dostal na výuku do skupiny. Pak začaly kolovat řeči: Tam bych nechtěl být, tam je to hrozně těžké, vůbec jsem nevěděl, o čem se baví. Viděli, že lepší vybavení je vykoupeno většími nároky.

* Přibývá podle vás mimořádně nadaných dětí?

Z hlediska statistiky jde o čtyři procenta z populace. Ale informace o skupinách si mezi sebou rodiče řeknou a stahují se k nám. V dnešní době se propaguje inkluze, ale ta těmto dětem nesvědčí. Byla bych moc ráda, kdyby skupinky vznikly i na jiných školách. Problém ovšem nastane, když děti od nás přijdou na střední školy a všechno už znají. Pak mají možnost se dva roky flákat a klesnout na úroveň běžných, byť třeba chytrých dětí, nebo vydržet, snažit se zdokonalovat samy, ale systém chybí. Ideální by bylo, kdyby mohly skupinky pokračovat například na gymnáziích. A další věc, o kterou usilujeme, aby výuku mimořádně nadaných jako předmět zavedly i pedagogické fakulty. Učitelé totiž často nevědí, co si s talentovanými žáky počít.

* Dala vám výuka výjimečných dětí něco do života?

Je to neuvěřitelně obohacující. Říkají to i další kantoři, kteří je učí. Tím, že dětem necháváme prostor na vysvětlování, začínáme vidět více v souvislostech. Děti nezívají a nekoukají, kdy už bude svačina nebo tělocvik, ale pořád se ptají. Jsou jako neutuchající sopka. A to je pro nás největší odměna za to, jak důkladně musíme věci promýšlet a být připraveni úplně na všechno.

*Učitelka Alena Kýrová vystudovala Pedagogickou fakultu v Brně, působí jako zástupkyně ředitele pro 1. stupeň ZŠ Úvoz v Brně. Vymyslela program skupinové výuky mimořádně nadaných na Úvoze IQÁČEK. V ní kooperují žáci nadaní (popřípadě nadprůměrní) s jedinci mimořádně nadanými. První skupina začala fungovat roku 2007. Žáci mají jiný způsob výuky – už od 1. třídy se učí argumentovat, hledat vlastní řešení, rozhodovat se, co budou dělat, učí se prezentacím, vytvářejí projekty. Učivo je zpravidla o jeden i více roků napřed oproti běžným třídám. Opakování je minimální, výuka má vysoké tempo. Její heslo je: Nebojme se „přiznat“ své nadané a buďme schopni je rozvíjet i v rámci základní školy.

Zdroj: 24. 06. 2019    Mladá fronta DNES    Strana 11    Rozhovor    Milada Prokopová

Náš tip: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s trendy na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz.

Děčínský učitel Martin Lána se snaží prosadit moderní výuku informatiky. Říká, že stejně jako dřív lidé museli umět psát, dnes je nezbytností rozumět i ovládat digitální technologie. To zahrnuje třeba práci s daty nebo informačními systémy. Informatika a technologie dnes zasahují prakticky do všech předmětů. Třeba v zeměpise jsou to digitální mapy a GIS systémy, v matematice používají tabulkové kalkulátory nebo 3D simulátory, v biologii jsou digitální mikroskopy. Technologie tak nabízí mnohem širší spektrum poznání a jsou prakticky všude,“ říká učitel Martin Lána.

* Jak dnes vypadá výuka informatiky na základních školách?

Záleží na tom, co je to za základní školu. Většina základních škol v ČR má v současnosti hodinovou dotaci pouze 1 hodinu týdně na prvním stupni a 1 hodinu na druhém stupni. Tyto školy mají tedy hodinu informatiky například v páté a pak až deváté třídě, mezitím nic. RVP pro informatiku platí bez jakékoliv změny již 15 let. Za tu dobu se ale svět a především technologie velmi výrazně posunuli. Většina povolání se dnes již takřka neobejde bez některé formy digitální práce. Už jen to, že se většina dokumentů dnes píše na počítači, komunikuje se digitálně, zpracovávají se data, využívají různé informační systémy. Jsou školy, které si řekly: My si toho vývoje všímáme a je potřeba hodiny informatiky přidat a pozměnit jejich obsah. Čekali jsme, že v této věci něco udělá stát, ten na tom sice aktuálně pracuje a vypadá to, že ke změně skutečně dojde. Trvá to ale dlouho, aby to vstoupilo v život. Proto si myslím, že by učitelé neměli na nic čekat a dát informatice více prostoru a využívat účelně digitální technologie i v dalších předmětech.

* Co se děti v hodinách informatiky naučí?

Dnes velmi často jsou to uživatelské věci, jako naučit se obsluhovat třeba textový editor či vytvořit prezentaci. Ale toto už spadá i do ostatních předmětů. Informatika a technologie dnes zasahují prakticky do všech předmětů. Třeba v zeměpise jsou to digitální mapy a GIS systémy, v matematice používají tabulkové kalkulátory nebo 3D simulátory, v biologii jsou digitální mikroskopy. Technologie tak nabízí mnohem širší spektrum poznání a jsou prakticky všude. Díky tomu se o ně rozšířila výuka ostatních předmětů, každý obor totiž ovlivňují a často i mění. Každý učitel by se dnes měl proto podílet na rozšiřování digitální gramotnosti.

* Co konkrétně děti učí informatika?

Učí děti například pracovat s daty. Co to data jsou, jak se získají, jak se šíří nebo ukládají. Jak se dají s využitím digitálních technologií a informatických principů a myšlení využít. Poznají také princip a smysl fungování digitální společnosti. Když třeba používám sociální sítě, tak vytváříme data. Proč jsou sociální sítě zdarma? Vždyť za nimi stojí firmy, které podnikají pro zisk. Vydělávají na datech. A proč jsou pro ně data tak důležitá a co s nimi dělají? To by mne jako uživatele mělo zajímat a k tomu děti informatika vede. Učí je dívat se dovnitř, zkoumat a objevovat cesty, jak technologie mohou i ony vytvářet a zodpovědně využívat pro řešení různě složitých problémů.

* Změnila se výuka informatiky v posledních letech?

Hodně se proměnila, ale spíše v okolním světě než nás. Spousta lidí se bojí, když se řekne programování. Přitom nejde o samotné programování, kdy vytvoříme nějakou aplikaci, ale o způsob uvažování. Když vezmeme slovní úlohy z matematiky, tak ji musíme pro úspěšné vyřešení matematizovat. Informatika dělá něco podobného. Dívá se na problém, ten se snaží rozdělit na menší části, a ty pak řešit postupně v jednotlivých krocích. Řešení nikdy není v úvodu hned dané a pokaždé je potřeba nějaké vymyslet a odladit (odstranit z něj chyby). Dokonce mohu vymyslet více řešení vedoucích ke stejnému cíli. Pak hledám to, které je z nějakého důvodu např. nejoptimálnější. Je nejrychlejší, je nejlevnější. To je velmi užitečná věc do života, protože to člověka učí věci přesně popsat, přemýšlet, brát chybu jako výzvu pro další práci a řešit obdobně i ostatní problémy. Dokonce je pak možné nechat ty problémy řešit právě stroje (jiné lidi) a tak si pro příště ušetřit práci. Dnes nás obklopuje spousta různých systémů, přírodních, ale i stále častěji umělých a kombinovaných. To mohou být např. nejrůznější programy nebo systémově řízené procesy. Kdysi se říkalo, že auto nebude nikdy jezdit samo, že je to hrozně složité a komplexní. A jezdí. Kdo dnes učí systémově myslet? Tomu by se také měla věnovat informatika.

* A učí se tak? Nebo jsme pořád u formátování textu ve Wordu a barvení pozadí textu?

Troufám si říct, že jsou školy, které si ten vývoj uvědomily a učí podle toho. Znám spoustu skvělých učitelů, kteří se o to již snaží. Obávám se ale, že pokud bychom to vzali v globálu, tak to bohužel na školách je pořád stejné, jako před lety.

* To ale děti přeci nemůže bavit.

Já si myslím, že moc ne. Na tomto oboru je krásné právě to, že se na rozdíl od ostatních předmětů velmi dynamicky rozvíjí. Pokud těm rychlým změnám mám rozumět, musím mít vhled do digitálního prostoru a umět ho vytvářet a ovlivňovat. Každý do něj musí mít na nějaké úrovni vhled.

* Proč je pro nás důležité, aby se informatika učila moderním způsobem?

Protože technologie už pomáhají v oborech, kde by to mnoho lidí nečekalo. Třeba v zemědělství. V počátcích to byl traktor, který nahradil těžkou práci lidí. Dnes je to samozřejmě dál. Nyní se mají sklízet jahody a zemědělec nemá lidi na sklizeň. Skončí nebo bude hledat jinou alternativu? Řekne ok, může to sklízet stroj? Nebo
musím změnit styl zemědělství a budu to pěstovat ve skleníku? Nebo může mít sad, nad kterým vypustí drony. Ty třeba zmapují úrodu nebo mohou monitorovat závlahu a zdravotní stav stromů. Relativně rychle a efektivně získá data, se kterými může následně pracovat. To je myšlení a chování informatika.

* Kde ještě je možné podobné postupy využít?

Například v lékařství. Pokud bude vycházet lékař jen ze svých pacientů, může mít vzorek několik stovek nebo tisíců pacientů. Pokud ale bude vycházet z databáze všech pacientů v České republice, nebo dokonce v Evropě, bude mít mnohem relevantnější data a bude schopen neobvyklou situaci, se kterou by se třeba setkal jen výjimečně, mnohem efektivněji řešit. Lidi takto uvažující nebudeme potřebovat v budoucnu, my je potřebujeme už nyní. A pokud to nezvládneme, přijdou na naše místa jiní. Pokud chceme ve světě i nadále uspět, musíme být připraveni se průběžně a neustále měnit. To je i jedním z úkolů dnešních škol.

* Zvládají děti takový způsob výuky?

Výhodou je, že škola dnes není jediným místem, kde se to děti učí. Máme internet. To je jako dříve mít knihy, ze kterých se lidé učili. Dnes se díky internetu mohou učit od nejlepších lidí, využívat jejich postupy. Ale aby to dokázaly, je potřeba je podporovat a vést, ukazovat jim to i v jiných předmětech. Přizvat digitální technologie do výuky a vzdělávání. Informatika se pak bude soustředit právě na to, co je jejím skutečným obsahem. Děti jsou zvídavé a z osobních zkušeností ve škole i mimo ni vidíme, že to zvládají.

* Pomáhá informatika dětem propojovat informace z jednotlivých předmětů a následně dávat dohromady společné výstupy?

Myslím si, že pokud jsou učitelé všímaví, tak k tomu dnes děti vedou a ty to pak zvládají. Pokud ale vynechají digitální prostor, často se již s dětmi nemusí potkávat. Když si vezmeme např. dějepis, ve kterém se dozvídáme, že lidé řešili v minulosti situace nějakými postupy. Když si takových situací vezmu hodně, tak mohu díky technologiím vidět a nalézt určité vzory, tedy postupy, které se osvědčily, nebo taky ne. Pak se mohu díky dalším datům podívat, co se tam dělo. To se může hodit v digitální simulaci současného stavu a mohu na základě zkušeností odhadnout, jak se to může dále patrně vyvíjet.

* Vaše škola je hodně informatice nakloněná. Na chodbách jsou vidět učitelé chodící do hodin s notebookem v ruce, ve třídách máte interaktivní tabule. Je to tak, že na technologie kladete velký důraz?

Už kdysi jsme si řekli, že jsou důležité. Proto jsme jim dali prostor a vedeme děti k tomu, aby jim rozuměly a dokázaly je účelně využívat. Aby sledovaly, kam míří svět. Chceme také do toho co nejvíce zapojit kolegy z jiných oborů, aby co nejvíce využívali „digitálno“ a měli pro to podmínky. Ukazovat jim, že dostupné nástroje mohou pro ně být také užitečné. Samozřejmě to chce učitele, kteří se chtějí učit. To je základ. Pokud učitel chce dobře učit, tak by se měl sám neustále vzdělávat. Jinak nemůže učit děti, aby se učily.

* Je těžké o potřebě inovací ve výuce informatiky přesvědčit stát, nebo stále jede ve starých kolejích formátování textu?

Myslím, že stát už nejede ve formátování textu. Deklaruje, že revize informatiky je nutná a měla by se stát plnohodnotným předmětem. Např. právě probíhá velký projekt PRIM (imyleni.cz), který jako jednu ze svých aktivit např. pilotuje na školách učebnice vycházející již z nového pojetí výuky informatiky. Stát si uvědomuje, že pokud to budeme zanedbávat, nemáme před sebou zářnou budoucnost. Z mého pohledu je to pomalé a mělo se to stát dávno. Rozumím tomu, že se ten terén musí připravit. Můžeme ale děti naučit sledovat vývoj a přizpůsobovat se. Dřív byli lidé vychováváni na jedno, dvě zaměstnání za celý život. Dnes se počítá s tím, že vystřídají třeba deset povolání. A v každém se budou muset učit něco nového, aby to zvládli. Učí se také trpělivosti a hledání řešení. Protože když děláte program, tak jej neuděláte na první dobrou, ale musí se důkladně odladit (zbavit chyb). .

Martin LÁNA • Martin Lána (45) – učitel, zástupce ředitelky na ZŠ Máchovo náměstí v Děčíně. Výrazně se angažuje v modernizaci a popularizaci výuky informatiky. • Je členem Jednoty školských informatiků, spolupracuje s Českou školní inspekcí, je členem ICT panelu Národního ústavu vzdělávání, kde pracuje na inovaci výuky informatiky. • Působí také v severočeské komunitě Informatikáři informatikářům.

Zdroj: 12. 06. 2019   Týdeník   Děčínsko   Strana 6   Rozhovor týdne   Alexandr Vanžura

Náš tip: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s trendy na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz.

Žáci pražské základní školy a gymnázia se pro Lidové noviny pokusili odpovědět na otázku: Co mi škola dává a co mi bere? Přinášíme tři z jejich krátkých zamyšlení.

Učte nás to, co využijeme v praxi

Podle mě mi škola dává vědomosti, které jsou většinou v životě nepoužitelné. Ovšem, to chápu, protože základní škola je o všeobecném vzdělání. Mám ale pocit, že jsou tu daleko důležitější věci, které nás mají učit, jako je například finanční gramotnost, kterou budeme využívat celý život. Nejspíše je mi k ničemu, že to sem píšu, ale kdyby si toho všiml někdo, kdo má na školství vliv, tak pro vás mám vzkaz: prosím, učte nás něco, co vážně využijeme v praxi. Tento text píšu z pohledu čtrnáctiletého chlapce, který by byl raději do života skutečně připraven, než aby se řídil heslem „život tě všechno naučí“. Krom učiva mi škola dává… přemýšlím co. Po pár minutách jsem došel k názoru, že mi vlastně skoro nic jiného nedává. Všechno ostatní, co ve škole zažívám, mi dává kolektiv spolužáků a ne škola. To je asi vše, co bych k tomu řekl. Děkuji za pozornost.

Jakub, 8. A, ZŠ Kuncova, Praha 5

Chybí mi diskuse a souvislosti

Škola mi dává a bere hodně věcí zároveň. Jestli mě to v ní baví, závisí právě na tom, zda převažuje to, či ono.
Samozřejmě mě v ní baví chvíle s kamarády, kteří mě obklopují. Čas s nimi mě bohužel někdy obohacuje víc než vyučování samotné, což je trochu smutné. Zároveň mě ale baví takové vyučování, při němž se dozvídám věci přirozenou cestou a ne nesmyslným předčítáním textu, který následně stejně bezmyšlenkovitě opíšu do sešitu. Ačkoli přiznávám, že zorganizovat takové kvalitní vyučování je pro pedagoga asi složité, protože nemá na každou třídu a na každý předmět tolik času, kolik by asi potřeboval.
Vyřešit otázku školství nikdy nebylo ani nebude jednoduché, protože každé dítě je jiné, a tak se i jiným způsobem učí. Ale myslím, že budu mluvit za všechny studenty svého věku, když řeknu, že biflovat a drilovat nás je holý nesmysl. Vědomosti takto nabyté totiž pro nás moc nemají význam, nedokážeme si je dávat do souvislostí, a navíc je hned po zkoušce či testu zapomeneme, protože jsou znehodnoceny tím, že jim vlastně ani moc nerozumíme. Nevím, jestli se dá dosáhnout nějaké ideální výukové metody, ale určitě je možné ji minimálně zlepšit. Škola by nás měla navést na cestu k poznání, ne se snažit ho do nás nacpat, jak se to dnes ve většině škol děje. Hlavní věc, která mi ve vyučování chybí, je diskuse a propojování jednotlivých informací s jinými. Jako příklad mohu uvést jednu ze svých vlastních hodin, kdy učitelka přijde, pozdravíme se, nalistujeme kapitolu v učebnici, někdo ji nahlas přečte, opíšeme si rámeček se shrnutím učiva a je konec. Žádná diskuse ani zpestření témat, pouze učení. Tohle je zrovna ten typ podle mě špatně vedené a nudné hodiny.
Abych se tu ale ke školství nevyjadřovala pouze negativně, má samozřejmě i své světlé stránky. Existují i osvícení učitelé, kteří umí udělat hodiny zajímavé, zábavné a dokážou věci srozumitelně vysvětlit. Škola mi také dává sociální zkušenosti, jako například jak se chovat ve skupině, pracovat v týmu nebo řešit různé vztahové
situace s rozdílnými povahami (a opět se vracíme k tomu, že většinu z těchto věcí mě učí spolužáci). Jinak je pro mě škola velkým tajemstvím.

Natálie, 8. C, ZŠ Kuncova, Praha 5

Škola mi bere čas a obdarovává mě lidmi

Co mi škola bere? Začnu tím nejjednodušším, tím, co by bezpochyby zmínil každý: čas. Ty dny, které ve škole strávím, hodiny, kdy se na ni připravuju, a momenty, kdy na ni myslím, se opravdu nasčítají. Nakonec mi každý den škola zabere asi polovinu mého aktivního času. To je opravdu hodně, ale nevidím to jenom negativně. Znám mnohé, kteří tvrdí, že se to nevyplatí, a radši by byli celý den doma. To mě děsí. Kdybych nemusela chodit do školy, sama bych se musela zorganizovat a uspořádat si čas. Strávila bych mnohem víc času nad tím, co bych mohla dělat, než faktickým konáním. Čas je tím pádem věcí, kterou mi škola nejenom bere, ale i dává. Dává režim mému dni. Vím, kdy se co bude dít, a tíha rozhodování je mi zdvižena z ramen.
Dává mi taky řád. Je ale řád dobrá věc? Občas mi přijde, že je škola tak málo podobná realitě, že až ze školního systému uniknu, nebudu vědět, co dál a jak se svým životem vynakládat. Bojím se, že znalost vzorce 2-metylbut-2-enu mě nepřipraví na budoucnost.
Věcí, kterou mě škola nejvíc obdarovává, jsou lidé. Každý den se seznamuji s osobami, které bych přes rodiče nepoznala, ať už to jsou spolužáci, učitelé, nebo hospodářka. Všichni mají různé názory a různý pohled na svět a každý pochází z jiného prostředí. Interakce s učiteli mě učí často mnohem víc, než by mě kdy naučili ze svého předmětu. Celkově mi školství vyhovuje. Do školy chodím ráda a dává mi spoustu zkušeností. A i když to, co se tam učím, nemusí být vždy užitečné, věřím, že mi toho škola dává víc, než musím obětovat.

Johanka, tercie A, Gymnázium Nad Alejí, Praha 6

Zdroj: 04.06.2019 Lidové noviny Strana 15 Akademie

Náš tip: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s trendy na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz.

„Učitel je ve Finsku vážená a uznávaná osobnost, proto se mu s rodiči mnohem lépe jedná“

Žádné standardizované testy, žádný stres. Není se čemu divit, že finský vzdělávací systém nepotřebuje soukromé školy a je neustále považován za jeden z nejlepších na světě. V čem spočívá jeho tajemství?

Přestože české školství už mnoho let volá po radikální reformě, zatím mnoho změn nepozorujeme. Typické státní školy stále používají zastaralé výukové metody a odměňují pouze žáky, kteří jsou schopni odříkat učivo v nezměněné podobě, aby ho mohli za dva tři dny zapomenout. Přitom existuje o tolik zdravější cesta, kterou nám už mnoho západoevropských zemí ukazuje. Tím nejlepším příkladem je podle odborníků Finsko, které už téměř dvě desetiletí obsazuje nejvyšší příčky v Programu pro mezinárodní hodnocení studentů (PISA).

„Finové považují vzdělávání za jeden z nástrojů pro vyvážení sociálních nerovností, proto v každé škole děti dostávají jídlo zdarma.“

Transformace finského vzdělávání začala už před více než 40 lety jako klíčový bod plánu na ekonomickou obnovu země. Od té doby stát nastartoval množství dalších změn, které celý systém výrazně zkvalitnily. Musí se žáci do puntíku řídit školními předpisy a přesnými rozvrhy?

Ani náhodou. Stresují je standardizované testy připravené vládou? Kdepak. Finsko se při vývoji reforem řídí selským rozumem, ke vzdělávání přistupuje celostně a spíš než o dokonalost usiluje o spolupráci a nastavení kvalitních podmínek pro každého žáka. Následujících sedm položek je toho jasným důkazem.

PODPORA RODIČŮM

Finská vláda disponuje množstvím nástrojů, kterými pomáhá mladým rodinám hned po narození dítěte. Prvním z nich je takzvaný „baby box“. Ten ovšem slouží trochu něčemu jinému než ten tuzemský. Ve Finsku jde o krabici s oblečením, knihami a dalšími dárky pro kojence, kterou dostane každá novopečená finská matka.

„Žáci mají také bezplatný přístup ke zdravotní péči a psychologickému poradenství.“

Základní mateřská dovolená trvá 4 měsíce, prodloužit ji lze o dalších 6, přičemž s dítětem může zůstat doma i otec. Pokud se jeden z rodičů rozhodne mateřskou dovolenou si ještě prodloužit, obecní úřad mu vyplácí menší příspěvek až do 3 let věku dítěte. Finové považují vzdělávání za jeden z nástrojů pro vyvážení sociálních nerovností, proto v každé škole děti dostávají jídlo zdarma, žáci mají také bezplatný přístup ke zdravotní péči a psychologickému poradenství.

KDY DO ŠKOLY?

Ve Finsku děti začínají chodit do školy v sedmi letech, kdy jsou na výuku dostatečně zralé. Finsko je také známé pro své kvalitní předškolní vzdělávání, kde se děti zábavnou formou připravují na pozdější výuku. Ani ti nejambicióznější rodiče nevyžadují, aby se jejich dítko naučilo už ve školce číst či počítat. Berou ohledy na výzkumy, které ukazují, že z dlouhodobého hlediska to dítěti nepřináší žádné výhody navíc.

Kari Louhivouri, ředitel jedné helsinské školy, se ohledně uvolněného finského přístupu k učení vyjádřil v tom smyslu, že lépe odpovídá potřebám a schopnostem nejmladších žáků: „Není kam spěchat. Děti se učí nejlépe, až když jsou připravené. Tak proč je stresovat?“ A protože tuto filozofii sdílí všechny finské školy, rodiče nemusí mít strach, že jejich potomek něco zmešká.

UČÍ PROFESIONÁLOVÉ

Všichni učitelé musí mít před nástupem do povolání ukončený magisterský titul. A zatímco u nás by nikdo pedagogické obory za zvlášť obtížné neoznačil, ve Finsku platí za vůbec nejlukrativnější. Profesor Pasi Sahlberg z univerzity v Helsinkách například ve svém článku pro New York Times vzpomíná, že v roce 2012 přijala jeho univerzita více než 2 300 žádostí na 120 míst pro vzdělávání učitelů základních škol.

„Celá finská společnost na učitele pohlíží s obdivem a uznáním, což jim výuku i spolupráci s rodiči značně ulehčuje.“

A protože mladí učitelé absolvují velmi rozsáhlou a náročnou výuku, svému povolání přisuzují vysokou váhu a berou ho spíš jako poslání. Celá finská společnost na ně navíc pohlíží s obdivem a uznáním, což jim výuku i spolupráci s rodiči značně ulehčuje. V případě, že má učitel profesní problémy, je zodpovědností ředitele dané školy, aby situaci řešil.

POHODOVÁ ATMOSFÉRA

Vstát kolem šesté, chytit autobus a ve škole udržet pozornost až do odpoledne – to je pro mnoho studentů nadlidský výkon. Ostatně i výzkumy ukázaly, že dětem brzké vstávání nesvědčí, protože škodí jejich psychické pohodě i zdraví. Finské děti mají štěstí, začínají mezi 9.00 a 9.45 a končí už po 14. hodině, podle OECD mají také nejméně domácích úkolů ze všech škol na světě, za den nad nimi i starší studenti v průměru stráví jen půl hodiny denně.

„Prvních šest let školní docházky jsou žáci hodnoceni jen slovně a jediný standardizovaný test, kterým musí povinně projít, je na konci střední školy.“

Pokud byste se narodili o tisíc kilometrů severněji, tak byste se do školy zřejmě i těšili. Dalším finským trendem je totiž co nejlaskavější přístup učitelů a mírnění stresu. Prvních šest let školní docházky jsou žáci hodnoceni jen slovně a jediný standardizovaný test, kterým musí povinně projít, je na konci střední školy. „Učíme děti, jak se učit, ne jak napsat dobře test,“ říká Sahlberg.

Třídy jsou malé, nemají víc než 20 žáků, což je podle výzkumů důležité pro dobré školní výsledky hlavně ve vědních oborech. Na základní škole jsou součástí rozvrhu každého ročníku hodiny vaření, umění, hudby, tesařství, kovodělných prací nebo šití. Atmosféra je neformální a uvolněná, školní budovy jsou dokonce tak čisté, že děti často chodí jen v ponožkách. Klade se velký důraz na venkovní aktivity, a to i během zimy.

UČITELÉ DĚTI ZNAJÍ

Ve finských školách se klade velký důraz na vztah žáka a učitele. Děti mají stejného vyučujícího i více než šest let a oslovují ho křestním jménem. Díky tomu, že pedagog své žáky dobře zná, může vzít při výuce v potaz jejich individuální potřeby a pomoci každému z nich k dosažení úspěchu. Má také možnost libovolně volit učební materiály. Stát přitom učitele podporuje v rozvoji a testování nových výukových přístupů, jako je například matematika v přírodě.

„Vyučující stráví ve třídě v průměru čtyři hodiny denně a jsou placeni za to, aby se dvě hodiny týdně profesně rozvíjeli.“

V porovnání s ostatními zeměmi mají finští učitelé větší příležitost k seberozvoji. „Vyučující stráví ve třídě v průměru čtyři hodiny denně a jsou placeni za to, aby se dvě hodiny týdně profesně rozvíjeli,“ zdůrazňuje Sahlberg.

VÝKON VERSUS TALENT

Zatímco v Česku dává mnoho nespokojených rodičů děti do soukromých škol, kde za vzdělání musí platit vysoké částky, ve Finsku je soukromých škol jen minimum. A i ty jsou částečně financovány státem a mají zákaz si za výuku účtovat. Sahlberg považuje právě tento fakt za jeden z hlavních důvodů, proč je finské školství na tak vysoké úrovni. Školy mezi sebou o finance ani studenty nesoupeří, naopak spolupracují a sdílejí know-how. Co dobře zafunguje v jedné instituci, se rychle šíří dál, takže přístup ke kvalitnímu vzdělání má každý.

Odpověď na otázku finského úspěchu je tedy poměrně jednoduchá. Místo na výkon kladou školy důraz na individuální přístup ke každému dítěti, takže se každý pedagog může místo na známky zaměřit opravdu na důležité věci – osobní růst a rozvoj talentů, které každé dítě bezesporu má. Stačí je jen objevit.

Zdroj: www.flowee.cz

Náš tip: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s trendy na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz.

KVALITA UČŇŮ UPADÁ, NĚKTEŘÍ ČERSTVĚ VYUČENÍ ČÍŠNÍCI ANI NEUMÍ NOSIT TALÍŘE. JEN MALÁ ČÁST UČŇŮ CHCE NAVÍC PO ŠKOLE PRACOVAT V OBORU.

Zaměstnavatelé si stěžují na nízkou úroveň znalostí absolventů učňovských oborů. Při náboru ve školách naráží také na to, že většina učňů nechce po absolvování pracovat v oboru. Podnikům tak nezbývá než slevit z nároků na uchazeče o práci a zaměstnávat lidi bez potřebného vzdělání a zkušeností. A pak se i několik let věnovat jejich zaškolování.

„Mladí lidé po vyučení skoro nic neumí, nedávno například přišel číšník, který neuměl nosit talíře. Kulhají teoretické, ale hlavně praktické znalosti, nemají základy. Když ale mají zájem, většinou se velmi rychle zorientují, po půlroce je každý plnohodnotným členem týmu,“ vysvětluje šéfkuchař Martin Matys z restaurace Brasileiro U Radnice, která patří do gastronomické sítě Ambiente. Společnost po uchazečích o práci nevyžaduje znalost cizích jazyků ani odpovídající vzdělání.

Podle HR manažerky Ambiente Evy Králové nemají studenti gastronomických oborů zájem o brigádu ani uplatnění v oboru, protože platy kuchařů a číšníků se s jejich představou o výši příjmu neslučují. „Kolegové měli nedávno přednášku na kuchařském učilišti, a když se zeptali, kolik dětí chce v gastronomii pracovat, přihlásili se sotva tři žáci. O nabízenou brigádu neměl zájem nikdo,“ říká. Ambiente zaměstnává zhruba 900 lidí a aktuálně obsazuje 20 pozic. Nezájem lidí o obor ilustruje také loňská zkušenost HR manažerky Králové. „Loni jsme učňům z jedné gastronomické školy nabídli, že jim uhradíme školné, když pro nás po ní budou dva roky pracovat. Přihlásila se jen jedna slečna,“ říká.

Jedním z nejohroženějších řemeslných oborů je v Česku čalounictví. Podle Ondřeje Pacáka, jednatele rodinného čalounického podniku Polstrin, není problémem jen malý zájem mladých lidí o obor, ale i nedostatek odborných učitelů. „Postupně stárnou a nemají za sebe nástupce,“ dodává. V loňském roce obor absolvovalo jen pár desítek učňů. Vedení firmy zaměstnává 42 lidí a hledá další dva pracovníky. „Aktuální situace na trhu je taková, že pro nás není nutné vzdělání v oboru, jakéhokoliv šikovného člověka rádi zaučíme,“ říká jednatel. Zaučení je podle něj potřeba i v případě, že firma nabírá mladé učně z oboru. Rozdíly mezi tím, co se mladí čalouníci učí ve školách, a tím, co čalounické firmy požadují, jsou značné. „Nové pracovníky musíme učit práci s novými technologiemi a odnaučovat je zastaralé postupy. To může trvat i rok a pro nás to znamená ztrátu,“ říká Pacák.

Více pokory by učňům neuškodilo

Tuzemský výrobce vířivek USSPA zaměstnává 72 lidí, z nichž polovinu tvoří absolventi učňovských oborů. Ti do firmy nastupují nejčastěji hned po vyučení. „Myslím, že školy se snaží maximálně rozvíjet dovednosti studentů. Neuškodilo by jim ale, kdyby je školy také více vedly k odpovědnosti, dochvilnosti a pokoře,“ hodnotí HR manažer podniku Milan Škorpík. Řešením nezájmu mladých lidí i jejich rodičů o řemeslné obory by podle něj bylo, kdyby rodiče učňů získávali výrazné daňové úlevy. „Je potřeba také informovat studenty o výhodách těchto oborů a o tom, že mají po vyučení v podstatě zajištěné pracovní místo i zajímavou mzdu,“ dodává Škorpík.

Dlouhodobé potíže při nabírání nových zaměstnanců má i stavební společnost Hochtief. Firma aktuálně obsazuje 20 volných pozic, které se v posledních týdnech nedaří zaplnit. „Je málo absolventů a těch, kteří chtějí pracovat v oboru, je ještě méně,“ dodává HR ředitel Miroslav Kos. Náboráři se hojně setkávají s neochotou mladých lidí pracovat celý týden mimo domov, což je při realizaci stavebních zakázek po celé zemi nezbytné. Také Sipral, další stavebnický podnik, má problémy oslovit zájemce o práci. Proto už ve svých nárocích na ně polevil, a to včetně technických dovedností. „Lidí, kteří chtějí pracovat, není tolik, kolik jich potřebujeme zaměstnat. Proto dopředu počítáme s tím, že zájemce o práci u nás většinu věcí naučíme. Třeba znalost cizích jazyků není na nižších pozicích vůbec na seznamu požadavků, přestože by byla potřeba vzhledem k našim zahraničním projektům,“ vysvětluje HR manažerka Kateřina Tůmová.

Úroveň jednotlivých absolventů se velmi různí, a to nejen podle toho, jakou školu mají za sebou. „Hlavní je to, zda daného studenta jeho obor baví. Setkáváme se s kluky, kteří neumějí vzít do ruky vrtačku, i s těmi, kteří za týden dokážou složit celý fasádní modul,“ přibližuje manažerka Tůmová.

Školy nereagují na potřeby firem

„Učňové nemají k dispozici kvalitní nástroje a produkty. Učitelé, kteří se snaží jít s dobou, by se dali spočítat na prstech jedné ruky,“ popisuje situaci ve svém oboru spoluzakladatel holičství Gentlemen Brothers Barber Shop Tomáš Kucek. Specifická holičství, takzvané barbershopy, existují v Česku déle než šest let a školy na jejich existenci svými učebními osnovami nijak nereagují. „Za čtyři roky slyšíme od učňů jen to, že je ve škole nic nenaučili. Což není úplně pravda, protože mají například osvojenou práci s nůžkami. A to se nedá naučit ze dne na den,“ míní Kucek. Zaškolování každého nováčka jeho podnik vyjde na 30 tisíc korun. Úvodní zaučení trvá čtyři až deset dnů, a to vždy po deseti hodinách denně. „Kromě práce s nůžkami je učíme skoro vše: různé střihy, jak pečovat o vousy, jak používat produkty a jak komunikovat s klienty. To vše by zcela jistě měli znát už ze školy,“ jmenuje spoluzakladatel. Podobná situace panuje také v oblasti kosmetiky a vizážistiky. „Absolventy u nás přeučujeme, mají zažité zastaralé techniky. Základy mají špatně naučené, a navíc neumí pracovat s moderními produkty,“ říká Markéta Davidovich, majitelka Make-Up Institute Prague. Podnikatelka se běžně setkává se studenty ve věku mezi 30 a 35 lety, kteří se sice v mládí toužili věnovat maskérství, od toho je ale odradili jejich rodiče. Zrealizovat svůj sen z mládí se rozhodli až po několika letech v práci, která je příliš nenaplňovala.

Sehnat kvalifikované obuvníky, tedy konkrétně „spodkaře“ a „cvikaře“, se už dlouhou dobu snaží majitel obuvnické dílny Michal Pavlas. „Žádný učeň není schopen pracovat sám, a to ani v rámci nejzákladnější činnosti ve výrobě,“ stěžuje si Pavlas. O obuvnické řemeslo není dlouhodobě zájem, i před 10 lety Pavlas musel přijímat nevyučené lidi, jejichž zaučení trvá až dva roky. „Pozoruji, že mladí lidé chtějí všechno příliš rychle, bez vědomostí a zkušeností chtějí atraktivní mzdu,“ přibližuje své zkušenosti s mladými pracovníky majitel obuvnické dílny.

Módní designérka Lenka Mulabegovič, majitelka značky Mi Fashion Label, věří v renesanci řemesel. Ve svém okolí pozoruje zvyšující se zájem lidí o ruční výrobu. „Já to vidím nadějně, mladí lidé se navrací ke kořenům, k přírodě a k vlastnoruční výrobě. Umět si něco vyrobit a tvořit rukama je dnes trend.“

POČTY PŘIJATÝCH ŽÁKŮ
vybraných učebních oborů za posledních pět let:

obor 2013 2014 2015 2016 2017
strojírenské práce 357 327 312 313 291
šití oděvů 35 41 46 21 26
dlaždičské práce 6 7 7 1 2
pokrývačské práce 4 13 0 0 1
práce ve stravování 283 260 269 256 225
pekař 309 318 239 196 254
čalouník 33 45 38 39 41
kominík 95 90 83 61 62
zedník 801 639 521 526 395

PLATY V REGIONECH
pracovní pozice Praha Moravskoslezský kraj Jihočeský kraj Ústecký kraj:

CNC operátor 27 000 – 33 000 Kč 18 000 – 29 000 Kč 20 000 – 25 000 Kč 25 000 – 33 000 Kč

obráběč kovů 25 000 – 30 000 Kč 18 000 – 30 000 Kč 22 000 – 30 000 Kč 25 000 – 33 000 Kč

zámečník 26 000 – 31 000 Kč 20 000 – 30 000 Kč 20 000 – 30 000 Kč 30 000 – 35 000 Kč

operátor výroby / výrobní dělník 25 000 – 28 000 Kč 17 000 – 26 000 Kč 18 000 – 25 000 Kč 17 000 – 27 000 Kč

svářeč 30 000 – 35 000 Kč 19 000 – 30 000 Kč 25 000 – 35 000 Kč 25 000 – 35 000 Kč

Zdroj: personální agentura Grafton Recruitment, ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Setkáváme se s kluky, kteří neumějí vzít do ruky vrtačku, i s takovými, kteří za týden dokážou sestavit celý fasádní modul. Kateřina Tůmová HR manažerka stavební firmy Sipral

30 tisíc korun stojí majitele holičství zaškolení jednoho nového zaměstnance, ať s vyučením v oboru, nebo bez něj.

UČNI A ŘEMESLNÍCI V ČESKU

POČET NOVĚ PŘIJATÝCH UČŇŮ:

2013: 106 704

2017: 105 395

Zdroj: 15.10.2018   Hospodářské noviny   Strana 16   Lidé  Kristýna Dlasková

Náš tip: Registrujte se zdarma a získáte přístup k rozsáhlému a aktuálnímu přehledu příležitostí v oblasti práce a vzdělávání: nabídku volných míst, rekvalifikačních kurzů a zkoušek. Pokud chcete udržet krok s trendy na pracovním trhu, budete si potřebovat neustále doplňovat vzdělání ve svém oboru anebo případně svou profesi zcela změnit. S obojím vám může pomoci portál www.vzdelavaniaprace.cz.